Sestrám
Miroslav Florian
Děkuji vám, sestry v bílém čepečku,
měřící nám denně tlak a horečku,
vy se neštítíte žádné lidské bídy,
znovu odháníte přízrak panychidy
od zmuchlaných lůžek, od těch pelestí,
které unesly už tolik bolesti.
Rozdávám své verše jako imortely
vám, co jste bez sobot a bez nedělí,
vám, nesvětící modré pondělky,
vám přísní andělé a utěšitelky.
Dnes prvně na vás zvoním, odpusťte mi,
musím se vám teď poklonit až k zemi.
Zatímco bez vás běží diskotéky,
rozvážíte nám na vozíčku léky,
chladivý kafr – a pak do ulice
nesete ráno vůni nemocnice:
nejdražší parfém, který nevyvane
a jímž jste provždycky už přežehnané.
Navykli jsme si vás volat křestním jménem,
které brzy bezstarostně zapomenem,
ale já srdce, svoji skrytou kameru,
mám plné vašich ostrých záběrů.
Stříbrná noc mi dýchla na víčka –
kdoví, snad je to taky sestřička.
