Lidskost a laskavost se nedá naučit. To už musí mít sestra v sobě.

„Sestra v terénu je ‚sám voják v poli‘, mistr v odbornosti i improvizaci,“ říká Ludmila Kučerová, koordinátorka zdravotnických aktivit Charity Česká republika. S Ludmilou Kučerovou hovořil Jan Oulík.

Práce sester v terénu není dostatečně ohodnocena. Kvůli nastaveným podmínkám jsou rozpočty středisek našponované k prasknutí a sestry raději odcházejí za lepším výdělkem do nemocnic nebo mimo obor. V čem je problém?
Naše sestry jsou ze zákona o veřejném zdravotním pojištění placeny od zdravotních pojišťoven za výkony, které provedou u pacientů v domácí péči. Cena za tyto výkony ovšem po mnoho let prakticky stagnuje. Pokud by Charity nedotovaly provoz středisek domácí zdravotní péče ještě z jiných zdrojů, už by tato forma zdravotní péče zanikla.

Prioritou pro zdravotní pojišťovny byla téměř deset let lůžková péče v nemocnicích. Tam také směřovala většina finančních prostředků zdravotních pojišťoven. Nastavené regulační mechanismy zdravotních pojišťoven jsou dalším bičem, kterým je charitní domácí zdravotní péče „potrestána“ za péči o nejtěžší pacienty. Při ročním zúčtování totiž zdravotní pojišťovna pokrátí platby za náročné pacienty a střediska vrací pojišťovně poctivou prací vydělané peníze často v řádu statisíců. Taková situace se dá přežít rok, dva – a to ještě s týmem obětavých sester, které berou svoji práci jako poslání. Nesrovnatelně vyšší platy v nemocnicích, ale i třeba v supermarketech, jsou ovšem lákadlem, kterému neodolají všechny sestry. Nakonec některé z nich prožívají i v soukromí tíživé životní situace. Proto se nedivím, že sestra řekne: „A dost, rodina je přednější!“ Nastává tak krize nejen finanční, ale i personální. Poptávka po domácí zdravotní péči stále roste a zbytek sester je přetížen.

Kde je situace nejkritičtější?
Zdá se, že nejvíce problémů je v Olomouckém a Plzeňském kraji. Do hry totiž vstupují také tzv. řetězce zdravotní péče, do kterých se sdružily některé agentury domácí zdravotní péče spolu s praktickými lékaři a lůžkovými zařízeními. Ty si pak vykazování výkonů zdravotním pojišťovnám korigují tak, aby na ně nedopadly nastavené regulační mechanismy. Řetězce čekají na krach místních agentur, aby je pak mohli odkoupit.

Nemohou si lidé za péči připlácet?
Pacienti mají péči hrazenou z veřejného zdravotního pojištění. Sestra nesmí předepsanou zdravotní péči odmítnout vykonat, navíc poskytovatel, který má smlouvu se zdravotní pojišťovnou na hrazení zdravotních výkonů, na to ze zákona nemůže od pacienta inkasovat jakékoli doplatky. Musí se tedy spokojit s tím, co mu zaplatí zdravotní pojišťovna.

Proč Charita neposkytuje péči zdarma, když je přeci charita?
Domácí zdravotní péče vznikla v Charitě v roce 1991 jako ministerstvem podporovaná forma péče, která se měla rozvíjet spolu s plánovanou reorganizací zdravotnictví. K té ovšem dosud nedošlo. Kromě charitních středisek domácí zdravotní péče pak vznikaly soukromé agentury poskytující tuto formu péče. Stejně jako v charitních střediscích v nich pracují zdravotní sestry, jejichž posláním je starost a péče o nemocné. Mají své rodiny, své životy, a nemohou proto práci dělat pouze jako hobby.

Jaké ženy tuto práci vykonávají?
V domácí péči neuvidíte sestru v nažehlené uniformě. Tohle jsou ženy do nepohody, které se musejí dostat za svým pacientem za každého počasí a často do zapadlých míst. Pacienti jsou většinou ležící, těžce nemocní, nároční a sestra je u lůžka sama. Musí být mistr nejen v odbornosti, ale i v improvizaci. Domácnosti, do nichž přichází, jsou různé, jenže výkon musí být proveden vždy přesně, odborně a v určený čas. Sestry doprovázejí své pacienty i v těžkém čase umírání. Svůj čas věnují pacientům často nejen zadarmo, ale i z lásky.

Charita je organizace spjatá s katolickou církví. V čem, podle vás, spočívá „přidaná hodnota“ její práce?
Charita by měla být značkou nejvyšší kvality. Tedy kvality nejen odborné, ale i lidské. Vždyť lidské trápení je vždy propojeno s tělem i duší. Těžkosti a prohry v životě se pak člověku často promítnou do tělesných potíží. Umírající zase bilancují svůj život. Je dobré, když sestra svým slovem pomůže pacientovi v životní orientaci. Charitní sestry mají jednu přednost – duchovní vedení. Ne všechny chodí do kostela, ale jsou to ženy vnitřně orientované na službu druhým, ženy hledající „existenci Bytí“. Duchovní vedení je důležité proto, že charitní sestra je „sám voják v poli“. Je těžké, jít den za dnem sám. Je třeba sdílet zkušenosti a konzultovat otázky nejen z odborného hlediska, ale právě z hlediska duševního a duchovního rozpoložení. Charitní domácí zdravotní péče není poskytována „na běžícím pásu“, je to péče o celého člověka, a tím se asi nejvíc lišíme od ostatních agentur.

Kde leží hranice mezi lidským a profesionálním přístupem, který vyžadují příslušné standardy?
Standardy kvality a lidský přístup musí jít ruku v ruce. Odborná práce musí být vždy vykonána podle daného standardu – a také v tom je Charita dál než ostatní. Pro každý výkon má zpracovaný standard, který sestra musí dodržet. Ale ta lidskost a laskavost jsou něco, co se moc nedá naučit. To už musí mít sestra v sobě.

Rozhovor vyšel v příloze Katolického týdeníku 14/2019