MUDr. Petr Štěpánek pracuje v Charitě Opava, pochází však z České Třebové, kde zejména při liturgických slavnostech velmi aktivně působí jako varhaník a regenschori v kostele svatého Jakuba. Narodil se v roce 1969, promoval v roce 1993 na Lékařské fakultě UK v Hradci Králové, s manželkou Lucií vychovávají syna Pavla a dceru Anastázii. Taktéž účastníci bohoslužeb v kostele Svatého Ducha v Opavě znají dobře jeho hru na varhany. Ale především je Petr Štěpánek od počátku lékařem mobilního hospice Pokojný přístav, s dlouholetou praxí internisty a onkologa ve Slezské nemocnici v Opavě.
Už je to přes deset let, co jste zahájil službu mobilní hospic Charity Opava Pokojný přístav a zároveň jste stejně dlouho jeho lékařem. Což mimochodem znamená čtyřiadvacetihodinovou pohotovost sedm dní v týdnu a 365 dní v roce. To se dá zvládnout?
Je trochu ostudou nás zdravotníků, že popud k založení Pokojného přístavu nevyšel právě od nás. S nápadem zřídit v Opavě mobilní hospic totiž přišel začátkem roku 2007 můj dobrý kamarád a vzácný člověk, ředitel Charity Opava Honza Hanuš. Protože jsem tehdy již sedm let pracoval na onkologii a s nevyléčitelně nemocnými se setkával, požádal mě, zda bych v Pokojném přístavu nepracoval jako lékař-konzultant. Zpočátku se mi příliš nechtělo, měl jsem obavu, že mi přibyde další práce. Velmi rychle jsem ale zjistil, že mi práce nepřibývá, spíše naopak.
Sestry se začaly o naše domácí pacienty skvěle starat, já jsem se mohl spolehnout, že nemocní jsou 24 hodin v dobrých rukou se zajištěnou péčí, a potřebují-li pomoc, sestřička ochotně přijede za nimi. Dříve by museli být komplikovaně převáženi do nemocnic a často a možná i zbytečně přijímáni na lůžko pro vážné příznaky a potíže, které se daly vyřešit i domácím podáním léku, injekcemi či infuzemi. A zvládnout se to dá docela dobře. Naše sestry jsou zkušené, erudované. Navíc mně ve službě konzultanta poslední dobou pomáhá další paní doktorka, internistka a onkoložka, se zkušenostmi v domácím i mobilním hospici v Brně, a také milé kolegyně z ambulance léčby bolesti opavské nemocnice, které nám velmi pomáhají v péči o klienty. Nejsem na tuto práci sám. Ochotni zastoupit jsou i jiní lékaři. Termín “mobilní hospic” je odvozen od mobility zdravotního personálu, který nemocného navštěvuje v jeho bydlišti. Mohl by byt odvozen i od terminu “mobilní telefon”. Tento úžasný vynález nám v práci neobyčejně pomáhá a konzultovat lze z jakéhokoliv místa na světě, kde je signál.
Vysvětlete mi jako laikovi, v čem se mobilní, nebo chcete-li domácí hospic, liší například od domácí ošetřovatelské péče, známé také pod názvem homecare?
Hospic je zařízení, lůžkové nebo „mobilní“, které je určeno nemocným v terminálním stádiu pokročilé nemoci, často jde o nemoci nádorové, které mají „čitelnější“ prognózu, ale může jít o nemoci jiné. V blízkém období zpravidla v řádu týdnů, měsíců, někdy i dnů, je tedy očekáváno úmrtí tohoto nemocného. Ze zdravotnického hlediska je jim poskytována paliativní, tedy úlevná péče, která se neorientuje na vyléčení nebo stabilizaci stavu, což už ostatně nebývá možné, ale na maximální úlevu od bolestivých a nepříjemných příznaků, jako je například bolest, zvracení, zmatenost, neprůchodnost trávící trubice, rozpadající se nádorové rány. Hospic ale poskytuje širší péči – „doprovázení“. Měl by nabídnout podle potřeb a přání nemocného službu dalších odborníků jako je psycholog, duchovní, sociální pracovník a podobně. Měl by tak trochu pečovat i o pečující rodinu blízkého. Hospicová péče se dělí na dva typy: obecnou a specializovanou. Obecnou hospicovou péči mohou poskytovat i laici nebo běžné agentury domácí péče – jde zpravidla o jednodušší úkony. Charita Opava však poskytuje specializovanou hospicovou péči, kdy stav klientů vyžaduje náročnou komplexní paliativní péči, kterou rodinní příslušníci nejsou schopni zvládat sami, a proto musí být zajištěna odborným personálem, sesterským a lékařským, který je v oblasti paliativní péče speciálně vzděláván a disponuje potřebnými zkušenostmi a vybavením.
Ve vaší lékařské praxi jsou smutné chvíle, kdy pacientům již nelze pomoci, vyvažovány okamžiky, kdy jim naopak vaše léčba život zachrání. V hospici tomu tak ale není. Co je tím pozitivním, z čeho berete sílu a energii pro dlouholetou službu v Pokojném přístavu?
Práce v hospici není hlavní náplní mé lékařské praxe, pracuji převážně na onkologické ambulanci a v době služeb i na interním odděleni. Ač má onkologie jako obor u široké veřejnosti všelijakou pověst, faktem zůstává, že většina pacientů s nádorovým onemocněním se vyléčí, další nemocni s pokročilou nádorovou nemocí i s výskytem vzdálených metastáz mohou dnes při dobré odpovědi na léčbu žit i několik let, da se hovořit o chronické nádorové nemoci. Pacientů, kteří dospěli do již neléčitelného terminálního stádia nádorové nemoci, je menši část. Ale není lehké sdělovat příliš špatné zprávy… Mnohem hůře jsou na tom sestřičky Pokojného přístavu. To ony se při své práci setkávají jen s nemocnými ve velmi vážném nebo terminálním stavu. O těchto nemocných víme, že jsou blízko smrti. Já se s těmito pacienty setkávám jen někdy, na krátkou dobu, při návštěvě. Stačíme probrat zdravotní stav a potíže. Nemají čas se mi příliš svěřit i s dalším trápením. Sestry jsou naopak s těmito lidmi a jejich blízkými denně, mnohokrát s nimi nesou tíhu dne, starosti a úzkosti. V tomto to mají nepoměrně těžší než já a především jim patří díky za vše dobré, co pro pacienty vykonávají. Jde o práci pro sestry nesmírně psychicky vyčerpávající, nezvládl by ji každý. I ony samy by si zasloužily důkladnou péči. Často jsou na úrovni města a obce vyznamenáváni ti, kteří jsou vidět – sportovci, muzikanti, ti, kteří se o něco zasloužili, nebo něco dokázali. Pro mě je skutečným hrdinou sestra, která sama musí usednout uprostřed noci, za jakéhokoliv počasí, s kufrem léků do auta, a odjet za někým, kdo potřebuje zmírnit své utrpení. Mrzí nás, když slyšíme, bohužel někdy i od lékařů a zdravotníků, že nemocný, který potřebuje infuze a opiáty má jít raději do nemocnice, vymýšlejí si pro to nejroztodivnější medicínskoprávní argumenty, ale důvod je jiný. Nevím, jak se rozhodnou jednou oni sami, zda dobrovolně zvolí umírání v nemocnici. Možná ano. Tím nesnižuji paliativní péči na nemocničním lůžku, v tomto se naše zdravotnictví výrazně a mnoho zlepšilo. Jde ale zpravidla o situace, kdy nemocnice nemůže již nabídnout „nic víc“, než to, co můžeme nemocnému poskytnout doma.
V hospici přicházíte do styku jen s lidmi, jejichž dny na tomto světě se pomalu sčítají. Člověka u toho napadne otázka, na kterou vy asi umíte odpovědět na rozdíl od mnoha laických názorů poučeně a odborně: je eutanázie skutečně krokem, který lze jednoznačně odsoudit?
Když přednáším o paliativní medicíně, vždy na toto téma dojde. Pokaždé posluchačům říkám: neztrácejte čas diskuzemi o eutanazii s politikem, který si z tohoto tématu dělá vděčný bod volebního programu. Pak o ni nediskutujte s hospodským chytrákem, který bude od půllitru vykřikovat, že „to by se mělo povolit i u nás“. Když se některých suše zeptáte, zda by byli sami eutanazii ochotni vykonat, vycouvají. Svou zbabělost by rádi přesunuli na zdravotníky. Citlivě ale mluvte na toto téma s lidmi, kteří pečovali nebo pečují o vážně nemocného a jsou velmi zarmouceni jeho stavem. Eutanazie je aktivní usmrcení druhého člověka v pokročilém a nevyléčitelném stádiu nějaké nemoci a na jeho vlastní a svobodné přání. Někdy je otázka, zda se člověk v pokročilém stádiu nemoci, sužován problémy, pod vlivem silných léků a občas také v nepříznivé sociální situaci, rozhoduje opravdu svobodně. Jeden přední profesor oboru onkologie prohlásil, že lékař nesmí být vrahem svého pacienta. Moudré. Pokud bychom eutanazii do zdravotnictví „vpustili“, pak jednoznačně podlomíme důvěru v něj samotné. Ne, nejsem jejím zastáncem. Nejsem ale ani zastáncem druhého extrému, tzv. dystanázie – tedy situace, kdy poměrně mocná moderní medicína nedovoluje vážně a nevyléčitelně nemocnému již pokojně zemřít a provádí další a další záchranné úkony, leckdy pacienta zatěžující. Čím je medicína vyspělejší, tím se toto dilema prohlubuje. Jednou z otázek současné medicíny tedy není ani tak „co ještě dělat“, jako spíše „co již nedělat“. Na druhou stranu pozoruji u nemocných zvláštní jev – přestože mají pokročilou nemoc, často v péči sester umírají později, než se předpokládalo. Mají denní péči, infuse, je snaha jim maximálně ulevit. Mnozí si toho velmi považuji, třeba ve svém životě znali jen práci a starost o druhé, a o ně samotné nikdo dříve příliš nepečoval. Mnozí se na návštěvy sestřiček upřímně těší a někdy se jim pak ani nechce umírat.
Ivo Mludek, (redakčně upraveno)
Zdroj: Rovnováha – zpravodaj Asociace poskytovatelů hospicové paliativní péče, 3/2018
Vyšlo i v Adalbertu, měsíčníku Královéhradecké diecéze č. 9/2018
