Ten dělá to a ten zas tohle, a všichni dohromady uděláme moc

Jsem autorkou článku, který byl zveřejněn 25. 9. a myslím, že diskuse, která se kolem něho rozpoutala, si zaslouží určité shrnutí. Otevřeně přiznávám, že mě množství ohlasů doslova ohromilo, i když většinu z vás „zvednul ze židlí“ především komentář pana Karla.Myslím, že všechny ohlasy by se daly, s troškou humoru a nadsázky, vyjádřit prohlášením krále Miroslava, prvního průkopníka personální polity, který pronesl památnou větu: „Každá práce je nám platná, pracuješ-li poctivě“.

Tím ale všechen humor končí, protože obsah vašich příspěvků a komentářů má do legrace daleko. Dovolím si stručné shrnout a zobecnit to, co z mého pohledu z naší diskuse vyplynulo:

• nemáme problémy s vyšším a vysokoškolským vzděláváním při přípravě na profesi, pokud bude spojeno s rozšířením kompetencí, platovým a kariérním postupem a nabízené studijní obory budou v praxi uplatnitelné. Za sebe dodávám, že by bylo dobré zvážit, zda praxe opravdu potřebuje tolik sester pro intenzivní péči, jestliže je celkem zřejmé, že stárnutí populace a nárůst pacientů s psychickými problémy a neurodegenerativními onemocněními bude v blízké budoucnosti vyžadovat vyšší počet pracovníků v gerontologii, geriatrii a speciálních zařízeních se zaměřením právě na tuto specifickou skupinu.
• je potřeba, aby zákony, vyhlášky a akreditační standardy jasně stanovovaly přesné a „nepodkročitelné“ počty zdravotníků –  nelékařů různých stupňů vzdělání, kteří budou zajišťovat kvalitní a bezpečnou ošetřovatelskou péči v rámci konkrétních odborností. Asi se shodneme na tom, že na ARO a JIP by měla být skladba personálu jiná než na klasické interně nebo chirurgii a tato oddělení se zase budou odlišovat od oddělení prodloužené nebo následné péče.
• je potřeba se seriózně věnovat rozvoji týmové spolupráce, protože stále nemáme jasno v tom: „Kdo je kdo?“,“ Co vlastně má umět“ a „ Co od něho máme očekávat?“. Musí být věcí profesionální cti a podnikové kultury, že zkušený spolupracovník (bez ohledu na množství odstudovaných semestrů, ročníků a titulů všemi směry) pomůže tomu začínajícímu s velkorysostí, trpělivostí a nadhledem, vycházejícími právě z těch léty získaných zkušeností, což obohatí to celý tým. Ti začínající (bez ohledu na množství odstudovaných semestrů a ročníků) budou vedeni k tomu, aby byli schopní přijímat nabízenou pomoc s vděčností a pokorou. „Šedivá je teorie, zelený strom života“, platí v našem oboru více než kde jinde.
• je potřeba, aby se začalo seriózně diskutovat o oficiálním převzetí určitých lékařských kompetencí sestrami s vyšším odborným, vysokoškolským a specializačním vzděláním, protože tyto sestry určité výkony „zvykově“ vykonávají, a přitom nejsou chráněny žádnou právní normou pro případ jakékoliv komplikace spojené s konkrétním postupem, podáním určitého léku apod.

A za sebe si dovolím přidat ještě několik poznámek a návrhů:

• je potřeba si přiznat, že obor zdravotnický asistent je „hybrid“, který nemá jasné zařazení do systému. Střední zdravotnická škola, zakončená státní maturitou, neopravňuje absolventa tohoto oboru k  tomu, aby se uplatnil jako plnohodnotný a samostatně pracující, středoškolsky vzdělaný pracovník. Je nutné přehodnotit jeho zařazení a umožnit, aby absolventi tohoto oboru mohli pracovat samostatně, v rámci jasně stanovených kompetencí a zrušit potřebu „odborného dohledu“. Myslím, že zatraktivnění tohoto studijního oboru by pomohla státem garantovaná možnost získat vyšší odborné nebo vysokoškolské vzdělání v návaznosti na přesně stanovený počet let odpracovaných na pozici zdravotnického asistenta. A odpracovaná léta a znalosti tímto způsobem získané by byly započteny jako součást studia. Studium by bylo zkráceno a bylo by zaměřeno především na prohloubení teoretických znalostí, protože bude vzdělávat zkušené praktiky. Zdravotníky – nelékaře této úrovně nezbytně v systému potřebujeme, přestaňme je diskriminovat.
• je potřeba, aby péče o celoživotní vzdělávání zaměstnanců byla součástí personální politiky organizace. Aby kvalifikační růst a profesionální rozvoj byl organizací alespoň částečně řízen. Tato činnost musí být doložitelná a měla by být vázána na udržení akreditace. Tím celoživotní vzdělávání přestane být nesmyslnou „honbou za mnohdy neužitečnými kredity“, ale stane se významnou složkou personální práce, která zajistí organizaci pracovníky potřebné specializace, kteří tím získají větší jistotu zaměstnání a současně se stanou flexibilní pracovní silou, která bude schopna rychle a na potřebné úrovni, reagovat na „požadavky trhu pracovních sil“. O tom, že tento systém funguje, jsem se měla možnost přesvědčit v obou saudsko arabských nemocnicích, kde jsem v průběhu čtyř let pracovala. Svoje zkušenosti jsem publikovala v článku „Systém zaškolení nováčků v saúdskoarabské nemocnici“ Florence, str. 29,vyd. 11/2012.

Myslím, že pro všechno to, co bylo zmíněno výše, doba více než nazrála. V Událostech (4.10 2014) informovala Česká televize v poměrně rozsáhlé zprávě, že za devět měsíců letošního roku odešly asi tři stovky českých lékařů do zahraničí, což je nejvyšší počet od roku 2011, kdy proběhla akce „Děkujeme, odcházíme“. Nebudu se pouštět do diskuse o její úspěšnosti, účelnosti, oprávněnosti. Lékaři nic takového nepotřebují, dokážou se ozvat, hájit, být vidět a slyšet. Prostřednictvím zástupců jejich profesních organizací a odborů, kteří plní své povinnosti ve funkcích, do kterých byli zvoleni. Zastupují a hájí zájmy lékařů.

S napětím očekávám a sleduji, kdy se do rozpravy o situaci v českém zdravotnictví zapojí jmenovaní a volení zástupci profesních a odborových organizaci zdravotníků –nelékařů (jako všeobecnou sestru mě zajímají především ty „sesterské“), aby konečně!!! upozornili veřejnost na to, že v nemocnicích opravdu nepracují jen lékaři.

Zlata Pražanová