Naše kolegyně stojí před velkým rozhodnutím. „Hodně mě má momentální situace trápí a byla bych ráda za názory ostatních,“ píše nám. Co jí poradíte?
Krásný den všem kolegům a kolegyním. Máme tady nový rok a s ním bilancování roku předešlého. Ráda bych se zde svěřila se svým trápením. Doufám, že tím nikoho nepohorším a nebudu pro většinu z Vás ta špatná a (možná i) nevděčná.
Nedávno jsem začala pracovat v nemocnici na JIP, předtím jsem přes tři roky pracovala na standardu. Po dodělání školy jsem se nadšeně vrhla do tajů intenzivní péče, s vidinou nově nabytých vědomostí a zkušeností, které získám pouze praxí a které „přeberu“ od svých zkušenějších kolegů a kolegyň. Práce je to krásná, zajímavá, člověk se v provozu naučí mnoho věcí, které nikde jinde prostě nezíská. Naučí se intuitivně přemýšlet, předvídat, mít nějaký nadhled a, co si budeme povídat, to společenské postavení je přece jenom vysoké. Možná máte jiné zkušenosti, ale když jsem v okruhu svých známých, a oni o mně vědí, že se pohybuju v intenzivní medicíně, setkávám se s obdivem a v jejich očích jsem opravdu „někdo“. Ano, to ego to opravdu hezky pohladí, nebudu Vám lhát.
Jedná se o práci, ve které se učíte celý život. Ale o tom nechci psát. To prostě víme a tím Vás nechci zbytečně zatěžovat. Jsem tedy na „novém“ oddělení relativně nová, půlrok sletěl jako voda a já se stále nestačím divit, kolik věcí ještě nevím. I když Vás lidé „z venku“ obdivují, Vy samotní víte, že jste úplné nic oproti Vašim kolegům a kolegyním.
Jenže k čemu Vám to je, že jste v tom společenském žebříčku vysoko. Když víkendy trávíte v práci, s partnerem se míjíte ve dveřích, zatímco on má „běžnou“ pracovní dobu, Vy mu dáte pusu ve dveřích a běžíte na noční. K čemu Vám je nějaká prestiž, když většina lidí si užívá pohádek a svátků, zatímco Vy jste v práci skoro nonstop a organismus je z těch Vašich směn úplně rozhozený. Je pěkné, že Vám lidé řeknou, jak moc jste šikovná, že jste zvládla vystudovat vysokou školu a zároveň chodit do práce, když Vy odcházíte z práce a ještě doma přemýšlíte, jestli jste udělali všechno, co jste udělat měli a pokud po práci hlavu pořádně nezaměstnáte, ta práce tam prostě pořád je. Nechci se bavit o platech, jestli je to moc nebo málo, nerada bych, aby se následná diskuse nějakým způsobem zvrhla. Jenom bych ráda napsala, že i kdybych dostala přidáno 10 000 čistého, žádné peníze nevykompenzují to, co je nutné pro tuto práci obětovat.
Ráda bych napsala, že jsem si sem nepřišla stěžovat. Ale ono to tak je, nebudu Vám lhát. Hodně mě tohle trápí. Asi si většina z Vás říká „proboha, vždyť jí není ani třicet a ona si stěžuje na nedostatek volného času, co mají říkat ostatní s dvaceti lety praxe“. Už jsem se také setkala s otázkou na můj věk, když jsem mluvila o svém momentálním rozpoložení. Mrzí mě, že jsem mladá a ve věku v jakém jsem, nemám 20 let praxe, abych měla „nárok“ si trošku postesknout.
Intenzivní medicína byl vždycky můj sen. Jenom škole jsem obětovala všechno. Kolik výletů s kamarády jsem musela odříct, abych se mohla naučit na nějakou zkoušku. Kolikrát musel jít partner někam beze mě, abych konečně dopsala svou bakalářskou práci. Intenzivní medicína mě pořád láká, zajímají mě diagnózy, zajímá mě léčba i následná prognóza pacientů. Nicméně uvažuju nad tím, pokud se vzdám svého snu, jestli tím nezískám mnohem víc, než tím samotným snem. Nějakou pravidelnost, pohodu, klidnou hlavu. Po škole jsem byla jako Alenka v říši divů. Najednou ten volný čas! Je hodně příjemné si zajít do obchodu a udělat si radost. Zajít s kamarádkou na kafe. Naplánovat si se známými nějaký výlet. Je příjemné ten život i žít a udělat si čas i na sebe.
Taky mě trápí, co by na můj případný odchod řeklo okolí. Nebyla bych pro rodiče zklamáním? Kolik sil má škola všechny stála, a ta radost, že jsem ji udělala…
Pracovat ve zdravotnictví je opravdu poslání. Dlouhou dobu to pro mě byla jenom nějaká neurčitá fráze, která se prostě říká. Ale ono to tak opravdu je. Tohle povolání nejde dělat jenom pro peníze. To, co tomu totiž obětujete, je penězi nevyčíslitelné.
Mám známé, kteří buďto odešli ze zdravotnictví úplně, nebo do ambulantní sféry. A jsou šťastní.
Rozepsala jsem se, možná zbytečně moc, možná jsem napsala plno věcí, které každý zná a které jsou zbytečné. Chtěla jsem si nějakým způsobem vylít srdíčko. Protože jsem z téhle situace celkem nešťastná, a věřím (a také doufám), že se najde alespoň jeden člověk, který mě pochopí a který mi napíše své zkušenosti a má cesta bude zase trošku jasnější.
Mějte se krásně, všem Vám přeji ten nejlepší vstup do nového roku a děkuji za to, že jste. Je to práce k nezaplacení.
Dokud to nezkusíte, tak se to nedozvíte.
Já vás chápu. Milovala jsem práci ve zdravotnictví, vše mě zajímalo a bavilo ale také mě to stálo zdraví, které mi už nikdo nevrátí
Zcela vás chápu, dělám tuto práci 28 let a kdybych se opět rozhodovala, do zdravotnictví bych nešla.
Ve zdravotnictví musíte být nadčlověk, protože chybovat se neodpouští a může to mít fatální následky.
Jako profesionál nesmíte dát najevo, že máte osobní nebo zdravotní problémy. Musíte být 100%.
Volný čas, když není personál, tak v podstatě nemáte. A čas ten už vám nikdo nevrátí. a nikdy neočekávejte, že to co děláte někdo ocení – je to vaše práce….
Naprosto s vámi souhlasím,čas a dětství našich dětí nan nikdo nevrátí, o zdraví ani nemluvě…..
Jsem na tom stejně, i tím věkem. Teď jsem se hodně rozhodovala, zda odejít, anebo ne. Nakonec jsem si řekla, že ještě zkusím rok a po něm uvidím, zda mi to za to stojí, anebo odejdu. Pravděpodobně uplně mimo zdravotnictví.
Jako sestra jsem pracovala téměř 40 let.Nyní jsem již 5 let v důchodu,ale neustále vypomáhám jako sestra v ambulanci praktického lékaře nebo jezdím jako doprovod s pacienty na různá vyšetření. Vůbec si nedovedu představit,že bych zůstala bez svých pacientů.Práce to nebyla nikdy lehká,ač jako dětská sestra,pracovala jsem převážně se starými lidmi.Kdybych se měla dnes znovu rozhodnout,stala bych se opět zdravotní sestřičkou.
Marie
Úplně Vás chápu, napsala jste to přesně a výstižně !! Jsem na tom stejně jako vy neustále tápu jestli odejít a začít „normálně žít“!!!!!
No a to ještě nemáte rodinu😉to bude teprve kvapík,chce to velice tolerantního partnera protože znám hodně kolegyň co jsou rozvedený protože prostě nebyl čas se věnovat jeden druhému a pak ty noční,víkendy a dokonce i dovolenou si nemůžete vzít kdy chcete.Pak přijdou zdravotní problémy,křečové žíly,žaludeční vředy,bolesti zad,nervozita,neustálý stres….byla bych pro,aby sestry dostávaly také výsluhu jako vojáci a policisté když pracují 20 let ve zdravotnictví zaslouží si ji,nemyslíte?
V prvé řadě nejste zdravotní sestra, ale člověk. “ Poslání“, jak se říká, je pouze nálepka, která se traduje. Každá činnost, kterou člověk dělá, a rád, je vyjímečná ve svém výsledku, neboť energii, kterou do ní vložil získá zpět v podobě vnitřního posílení. Nemám ráda hodnocení různých profesí na „být někdo a prestižní povolání“, jsou to opravdu hry ega. Líbí se mi, být „sám sebou“, role oběti vůči okolí může být zkušenost, se kterou se máte ve svém životě potkat. Až tehdy poznáte, zda žijete opravdu
svůj život, nebo životy jiných….
Napíši Vám tady můj pohled. Je mi 22 let studuji VOŠ a mám za sebou SŠ gymnázium.Je nutné se zamyslet nad tím, odkud ten důvod toho všeho pramení… Protože kdyby byl dostatek personálu na odděleních, jak toho sesterského, tak ošetřovatelského, kdyby školy produkovaly dostatek sester a holek, které o tu práci mají zájem, ale nezvládají ji pouze k vůli přehnaným nárokům na studium, nulové podpory učitelů a celkového systému kdy se z celého zdravotnictví hroutí člověk už na škole, kdy se do ročníku přihlásí 60 studentů, kteří o toto povolání mají zájem, tato práce je baví a chtějí jí v životě dělat, ale po prvním ročníku jich je 30 a ve třetím ročníku spojují dvě třídy, protože zbytek vyhodili, nebo odešli dobrovolně a mohli tak posílit, už tak přetěžovaný personál, ale nějak jim to nebylo umožněno přílišnými požadavky (tím tady nechci říkat, že vzdělání a vědomosti sestry nejsou důležité, jsou a velmi, ale v určitých mezích a těmi nejsou lékařské vědomosti), kdyby za svou těžkou práci, sestry dostali pořádné platové ohodnocení, protože je to práce s lidmi, ve které si člověk nemůže dovolit chybovat, za svou chybu může být popotahován a stíhán, kdyby byla motivace a podpora, tak teprve pak by se nemusely řešit tyto problémy, nekonečné směny, žádné volno, otázky odejít, neodejít, přetěžované a vyčerpané sestry, které po 12 tce padnou na hubu a ještě v posteli přemýšlí o tom, jestli náhodou něco neudělali špatně. Nehledě na to, že všichni dělají všechno. Až se tohle vše vyřeší, možná pak nastane změna. Jinak to půjde vše k záhubě. Mně osobně ta práce baví a moc, ale také nevím jestli tohle vše chci objetovat. Ještě s tímto přístupem na škole. Pak se nedivím tomu, že sestry nejsou empatické a vždy usměvavé, že na pacienty nemají tolik času kolik bych chtěly, že nemají čas na rodinu, přátelé a koníčky a jsou bez energie v tak mladém věku. Dalo by se o tom psát spoustu, všichni to vidí a nikdo s tím nic nedělá. Je to smutné.
A co zkrátit úvazek na 0,75? Pořád budete mit penez jako v ambulanci a času mnohem více.
Napsala jste to moc hezky, dobře vím o čem píšete,v praxi jsem přes 20 let a hezkou řádku let na JIP..Všechny školy jsem dodělávala při práci, stáli to velké úsilí a spoustu času..Práce mě ale dosud baví a neumím si představit dělat jinou..vlastně jsem ji chtěla dělat od mala, ale nejdřív poslechla rodiče a vystudovala gympl…ve 20 jsem se stejně zařídila po svém..Teď už mám i rodinu a partnera velmi tolerantního a věřte,že se mi od nich nechce odcházet na noční či víkendovou službu..na druhou stranu jsem si ale uvědomila,že stále je pro mě výhodnější pracovat ve směnách a mít občas volný den,než od pondělí do pátku a nic nestíhat..Samozřejmě je naše práce posláním a bez lásky k ní se dělat nedá..Určitě by každá z nás ocenila lepší finanční ohodnocení či výsluhu za odpracované roky,ale zase pokud to někomu nevyhovuje,může odejít..to co nás zdravotnictví naučili,uplatníme i jinde( pečlivost,čistotu,rychlé rozhodování,klid a umění jednat s lidmi,dále schopnost spolupráce a mnohé jiné..) Přeji vám,ať už se rozhodnete jakkoliv hodně úspěchů a spokojený život..
Dobrý večer,reaguji na Váš článek, nedávno jsem totiž stála před podobným problémem.
Svou práci mam ráda,vykonávám ji 12 rokem a neměnila bych ,ale bohužel i já se dostala do fáze,kdy směny a soukromý život nešlo dál skloubit a co horší odnášelo to moje zdraví, které má člověk opravdu jen jedno.
Odešla jsem z nemocničního prostředí,kde jsem dělala na lůžkové septické chirurgii do ambulance a ikdyž jdu finančně dolů,stojí to za to!
TEN VOLNÝ ČAS,PRAVIDELNÝ SPÁNEK A CO SI BUDEM POVÍDAT I ČAS SE NAJÍST JE PROSTĚ ZÁKLAD.
Přeji at je Vaše rozhodnutí správné a daří se i v dalších letech.
Hezký večer V.
Mám to stejně. Teda navíc ještě s míň lety praxe. Pokud by jste to chtěla probrat, napište. Myslím, že by sme si měli co říct. A zvažuju to samé co vy… A to dost vážně 😟 Přitom začátky a studium jsem si tak idealizovala.. Jenže realita je jinde.
Ahoj a co zkusit poloviční úvazek? Je škoda se toho vzdát úplne a zas chápu že potřebuješ více času jen pro svoje potřeby. ..
Dobrý den. Jsem ve zdravotnictví 33l.Začínala jsem intenzivní péči a již cca 10l jsem u lůžka. Sama si říkám, proč, když jsem se dobře učila, jsem nešla dělat práci, kde bych byla o víkendech, svátcích, večer doma s rodinou?Na zavolání, že vypadla kolegyně bych nemusela jít do práce a vše zrušit. Věděla bych, že mám pauzu na jídlo a v klidu a kultivovaně bych se najedla, Křečové žíly bych mohla mít i v jiné profesi, ale to, že se honíte, máte velkou zodpovědnost a ještě po odchodu z práce myslíte na to, jestli je vše hotové, aby nabyl problém? K tomu Audity a zkoušení od auditorů a nedej bože, kdybych něco nevěděla. Je málo lékařů, kteří si sester váží a někteří pacienti nás mají za služky. Má rodina si po těch letech zvykla a vždy mi manžel pomáhal, jak to šlo. Mám do důchodu 13l, ale vím, že budu, pokud to zdraví dovolí, budu pomáhat dále, protože mě to prostě i po těch letech baví-vidět spokojeného člověka, který odchází domů a umí nám poděkovat. Ale co mě nejvíce ŠTVE je kolik peněz a péče se vynakládá pro vězně a bezdomovce
Momentálně studuji voš a pomáhám v nemocnici jako ošetřovatelka. Nedokážu pokračovat dál, v práci denně tahám těžký lidi, ve školních praxích dělám sanitárku a pak učitelky mají problém že jsem nikdy nebrala krev. Volno mám max 2 dny v týdnu ale to vetšinou po noční , mebo ležím zbitá v posteli. Máme nutnou praxi 2 500 hodin zdarma , někde chcou aby jsme jim za to platili. Prosím nedivte se že chybí sestry. Není to jen tak chodit do práce, do školy a ještě k tomu do praxe. Setkala jsem se už i s nadávkami, hrubostí a nutností několikrát zpacifikovat nebezpečného člověka. A to jsem hubená holka s 160 cm. Tahle práce ze mě udělala poloviční důchodkyni, kterou pořád bolí záda. Necítím se jako žena a věřím že tahle práce není moc vhodná pro ženy.
Samozřejmě že jsou momenty, kdy jsou lidé příjemní,milí a děkují mi, většině jsem sympatická..ale já nevím jestli to moje fyzické tělo zvládne. A tak nechci pracovat jako sestřička , raději misto praxe pijdu do práce a za 2 500h si zajistim vhodné podminky pro studium na vysoké škole, kde budu mít titul který se uznává a nebudu jen Dis, co se bere jako střední škola.
P.S. všechny holky co jste to všechno vydrzely a starate se o lidi moc obdivuju a vážím si vás. Preji5 jen to nejlepší do života.
Povolání zdravotní sestry je krásné a velmi rozmanité. Myslím si, že plno lidí si v něm přijde na své. Je krásné, že můžete chodit na kratší úvazky, na směny jen v noci..apod a taky se můžete kdykoliv sbalit a jet do zahraničí si vydělat klidně i na dům.
Co je dobré zdůraznit, že tahle práce je velmi fyzicky i psychicky náročná. Na tuhle práci by měli být holky pečlivě vybírány a ne je např. v prubehu praxi bolely záda. Nebo tak něco.
Holky co jste na škole a plánujete ji ukončit kvůli penězům – podívejte se jestli nějaké nemocnice nabízí stipendia, kvůli velké fyzické náročnosti – vzpomeňte si že věčně nebudete mít praxe na lůžkovým a můžete třeba do ordinace, nebo třeba když se nad vámi bude někdo povyšovat(lékaři)- můžete odjet do ciziny a vydělávat víc než oni :D. Ne nikomu nedluzite za studium, vy jste si ho odpracovali jako jedinni z mala oboru na povinných praxích. Věřím že se vám vyplatí bojovat za tuhle práci. A tak to jen tak nevzdávejte, máte totiž po studiu plno možností a přijmou vás do práce s otevřenou náručí.