Je konec léta 2015. Přišel mi email od mně neznámé Evy Ranglové z agentury We Make Media, že mě moje kamarádka a bývalá kolegyně navrhla do soutěže Sestra sympatie. Co to je? Tu soutěž vůbec neznám a tak začínám hledat na netu, do čeho mě ta Lenka chce uvrtat. Zjišťuji, že je to něco jako Miss sestra, tady ovšem nezáleží na věku, kráse, ale sympatiích. Díkybohu. Věk ani krásu na miss tedy nemám. Asi den o tom přemýšlím a pak si řeknu – pro tu srandu teda jo.
Začnu vyplňovat přihlášku a zjistím, že nemám vhodné foto. Chtějí obličej, celou postavu a foto ve večerním. Většinou stojím za foťákem já a fotím druhé, takže mám problém. Selfie se svým telefonem z dob brontosaurů taky neudělám. Nakonec vyberu 3 fotky a říkám si, že to snad nebude ostuda. Odesílám krátký popis sebe a čekám, co bude dál. Za nějaký ten den jsou moje fotky i s charakteristikou zveřejněny na webu Sestra sympatie. Tak jo, už jsem to rozjela, takže to musím říct doma. Manžel na mě nejdřív nevěřícně kouká, asi nečekal, že má ženu exhibicionistku. Uklidňuji ho, že se stejně dál než do semifinále nedostanu, je tam spoustu mladších a krásnějších holek.
Začíná boj ze základního kola o postup do semifinále mezi dvacítku nej. Hlasuje se smskami. Musím říct, že největším pomocníkem jsou v současné době určitě sociální sítě. Rozeslala jsem i pár emailů, přeci jen jsem ve věku, kdy polovina mých kamarádů facebook nemá a nebo neví, co to je. 🙂
První překvapení – jsem v semifinále! Další mail, ve kterém máme instrukce, jak vytvořit krátký medailonek ve formě videa. Mám na to 14 dní a vůbec nestíhám! Přeci nebudu video dělat na romantickém víkendu s manželem ve Varech, do toho advent, peču cukroví, sháním dárky. Kamarádka Lenka mi nabízí, že mě natočí v práci a sestříhá to. Tak to ani náhodou – nesnáším kamery a neumím do nich mluvit. Radši se poperu s novým programem a sestavím video z fotek a komentářů. Z nouze mě dcera nafotí u mě v ordinaci. Celý víkend to dávám dohromady. Otázky typu, co se Vám na Vaší práci nejvíce líbí, ignoruji. Kdyby se mi nelíbila, tak ji nedělám. Kamarádka mi poradí, ať napíši, co nesnáším. Fajn, polovina chlupaté mužské populace mě nebude mít ráda – píšu tam, že nerada točím EKG zarostlým pánům. Teď už chybí jen dodat, že chci světový mír. Ještě do toho hodit hudbu – moje oblíbené Chinaski a písnička Husákovy děti (to jsem vlastně i já) a mám hotovo. Do finále se stejně nedostanu, jsem v klidu. Zato můj manžel už v klidu není, začíná to nějak prožívat a neuvěřitelně mi toho při tvoření medailonku kecá.
Tak jo, začal další boj o postup mezi 10 nejlepších. Připomněla jsem se přátelům na fb a v mailu, pacientům rozdávám lístečky. Celý ten měsíc hlasování se držím na 7.-8. místě a začínám si zvykat na myšlenku, že tedy asi fakt pojedu do Prahy. Poslední večer před ukončením hlasování jdu klidně v deset spát. Můj manžel, sestra, tatínek a pár kamarádů drží u pc hlídku a zuřivě bojují až do vyčerpání limitu na svých mobilech.
Je to tam! Jako 4. postupující ze semifinále jedu do Prahy ukázat všem naživo jaká jsem hvězda. Začíná mi z toho být špatně. Že by tréma? Manžel mi zakazuje jíst čokoládu, aby se mi nedělaly beďary 🙂 Nenávidím ho, čokoládu teď prostě potřebuju. Dostáváme další email s instrukcemi k neděli, kdy se bude konat meeting všech finalistek. Koukám na tváře na webu, celkem sympaťandy, to bude dobrý. Na večeři s porotci byla vybraná exkluzivní restaurace na Kampě. Bože, co jsem komu udělala, nejluxusnější restaurace, co jsem kdy byla, je Asie v Boleslavi. Řeším s mojí paní doktorkou příbory, ubrousky, pití a jídlo, ať nevypadám v Praze jak Buran z Buranova.
Neděle ráno – odjíždím do Prahy. Malinko stažený žaludek, co mě čeká. První přivítání s Evou Ranglovou, která nás má na starosti, a s dalšími finalistkami. Zatím dobrý, myslím, že budeme fajn parta. Po nezbytné kávě (ten den jsem jich vypila si 5) jedeme do půjčovny šatů zkoušet večerní šaty na finále. To jsem teda zvědavá, jestli tam na mě, takovou Droběnu něco najdou. Jsem skeptická. Zjišťuju, že polovina šatů je mi krátká, druhou půlku nezapnu, proč nemám kruci velikost 36? Takových krásných šatů bych měla na výběr. Nakonec jsem jedny vybrala, dlouhé a seděly mi, což byl malý zázrak. Jedeme zpátky do agentury, přiváží nám na oběd pizzu. Po obědě přichází vizážistky. Připadám si jako ve škole, vrchní (nebo jak ji nazvat) vizážistka nám všem vyčiní, že jsme namalované (některé více) a jak to, že na obličej používáme jen vodu (většina :-D) . Hmm, ale stejně ta Péťa jen s vodou vypadá o deset let mladší. Pak přichází kadeřník Míra s kolektivem, na tom už je vidět, že to bude pohodář. A taky jo, točil si tam ty lokny a nic neřešil. Zato vizážistky pořád něco. Z těch jsem opravdu příjemný pocit neměla a ani jsem tak úplně nebyla spokojená s tím, co mi na obličej namalovali (mimochodem moje 11letá dcera to doma hned zkritizovala 🙂 )
Do toho všeho tam vpadne Vojta Bernatský, který bude moderovat finálový večer. Postupně si s ním jdeme každá popovídat. Překvapuje mě, že mi nabídne tykání. Tý jo, tykám si s Bernatským, to je bomba! Povídáme si o mě, zjisťuji, že je sympaťák, snaží se, abychom neměly trému.
Tak už jsme namalované a načesané. Dostaneme zdravotnické šaty od sponzora a jdeme se fotit. Nerada se fotím 🙁 Mám pocit, že mi cukají koutky.
Převlékneme se do koktejlek, které jsme měli mít na večeři s sebou a vydáváme se přes půl Prahy na Kampu. Čekala jsem zase mikrobus, překvapuje mě, že frčíme tramvají. Skvělá zkušenost, v lodičkách, s taškou plnou nezbytných věcí, v úzké sukni balancuji na jedné noze a snažím se vypadat důstojně. Mám pocit, že to už nedám, začínám být unavená.
Restaurace nezklamala, luxus, přijdu si jak v Pretty Women, jen doufám, že nebudou servírovat šneky. Čekáme, až se sejdou všichni porotci. Číšník přináší šampaňské. Od Evy se dozvídáme, že se budeme muset samy porotcům představit. A je to tady – začínáme být nervozní, sklenička šampíčka je brzy v nás. Mám vylosované číslo 2, lepší jsem si nemohla přát. Nejsem první, ale mám to rychle za sebou. Dostanu mikrofon a začínám povídat o sobě. Slyším se jak se mi trémou třepe hlas. Říkám, že jsem naposledy takto recitovala v deseti letech báseň k výročí VŘSR. Polovina holek za mnou oslavy VŘSR nikdy nezažila. Jsem vážně stará! Pak si porotci losují, které finalistce položí ve finále otázku. Oddychnu si, pan Přerost (společnost Přerost a Švorc, Praha) je stejně vysoký jako já. Vojta Bernatský to ihned glosuje poznámkou, že pan profesor Pirk si momentálně oddechl J. Ha ha, já vím, že zase vyčuhuju. Vyčuhuju všude. Večeře probíhá v klidu, žádný trapas se nekoná. Nenápadně vyďoubávám kozí sýr z předkrmu. Mírně mě překvapuje číšníkovo „madam“, tak mi vážně nikdy nikdo neřekl. Začínám si to užívat, tréma opadá, konverzujeme s porotci. Moc si vážím toho, že jsem mohla osobně poznat pana profesora Pirka a našli jsme i společné téma – triatlon. Utahaná odjíždím domů a začínám se docela těšit na páteční finále.
Uprostřed týden přichází zrada v podobě angíny. To je snad Murphyho zákon, angínu jsem neměla 10 let ! Postupně zjišťuji, že onemocnělo více finalistek a i naše manažerka Evča. Vypadá to, že jsme si něco pořídily hromadně v neděli. Posilněná antibiotiky, sprayem do krku a Ibalginem vyrážím v pátek opět do Prahy. Možná by se hodila i slivovice.
Na místě se dozvídáme, že jedna z nás kvůli nemoci nedorazí, takže nás bude jen devět. Jeden porotce taky onemocněl, takže se to vyrovnalo. Z devíti finalistek má sedm angínu, bezva skóre. Vypadáme všechny stejně nemocně. Nazujeme lodičky a vyrážíme na generálku. Nemají to ty miss lehké, 2 hodiny se učíme, jak nastoupit, kam s rukama, kam se dívat, jak držet mikrofon, jak chodit (Vojtovo – holky, nejdete pro rohlíky, užívejte si to..) , kam se postaví při vyhlašování třetí, druhá a vítězka (samozřejmě jsme to ve finále popletly),a holky hlavně se usmívat! Žaludek se mi začíná scvrkávat na malou hrozinku. Jdeme na oběd a po obědě nastoupí opět zkrášlovací procedury. Mám pocit, že moje kruhy pod očima jsou díky nemoci velké jak Tálinskej rybník, to si holka vizážistka zamaká. Jsem vyzbrojená vytištěnou fotkou nalíčených očí a nutím jí je, přesně tak chci vypadat. No, úplně to netrefila, nicméně výsledek je lepší než v neděli. Kadeřník Míra si v klídku točí lokny a je prostě úplně free. Než začne 1.kolo a tedy přehlídka ve zdravotnickém, kdy nás Vojta představuje, stačím sníst celou čokoládu, báječně uklidňuje nervy. Kdyby mě viděl manžel…
Tak nástup, Vojta si s každou plácne, představuje nám dalšího moderátora Česťu z Ordinace alias Petra Rychlého. Oba se v zákulisí snaží, aby z nás tréma spadla a celkem nás rozesmívají svými vtípky.
Hudba, Vojtova slova – a tady jsou… a pecka v podobě světel na jevišti. I kdybych měla brýle a nebyla tudíž slepá jak krtek, stejně v sále přes ta světla vůbec nevidím tváře. Někde tam je i můj fanklub. Jsem nervozní a při mé promenádě mám pocit, že toho Vojta o mně čte zbytečně moc, přejdu jeviště snad 100x. Tak dobře, to ne, tak 10x určitě. V jednu chvíli mi tam brnknou podpatky, ale ustojím to. Jasně, v ordinaci běhám ve vyšmajdaných pohodlných pantoflích, tady jsem za dámu. Hurá, můžu se zařadit do davu (rozuměj do řady finalistek), teď se bude předvádět další. Když Vojta zavelí hromadný odchod, oddychnu si – 1. kolo je za mnou.
V šatně si ulevujeme od trémy různě – zpíváme si hitovky jako Nafrněná nebo Mám boky jako skříň, i na náprstek hruškovice došlo. Myslím, že jsme fajn parta.
Do druhého kola jdu už s větším klidem, můj porotce je bezva chlapík a když koukám na jevišti na jeho zpocené čelo, myslím, že má větší trému než já. Dostanu od něj i milý dáreček – model Superba. Po červeném koberci jdu už docela sebevědomě, začíná se mi to líbit, škoda, že už bude konec. Dala bych 3. kolo, ale ne v plavkách :-D.
Na vyhlašování jdu naprosto klidná, všem přeju vítězství a je mi jedno že já nevyhraju. Zní to jako obehrané klišé, ale je to pravda. Postupně vyhlašují Sestru sympatie plesu a 3. místo. Jako druhou vyhlásí mě, mám pocit, že jsem se přeslechla. Fakt já??!! Ve svých téměř 38 letech jsem se dočkala korunky miss. Vycházím z řady a Vojta čte, co všechno jako 1. vícemiss dostávám za dary. Šumí mi to v uších, vnímám jen to, že mě neustále fotografují a snažím se o úsměv. Šerpa, korunka, gratulace, slova nevnímám. Jen koukám do sálu a říkám si, jestli je na mě ten můj chlap teď hrdý. Poslušně se postavím na místo určené pro druhou a čekám na vyhlášení jedničky. Co té se asi musí honit hlavou? Pak si všechny jdeme stoupnout na kraj jeviště kvůli fotce, samozřejmě, že stojíme úplně špatně, ale hlavně, že je miss uprostřed. Ženy si stejně odjakživa pletou pravou a levou, natož ve stresových situacích, že ? Vojta nám na závěr zazpívá, jdeme se ještě oficiálně vyfotit s porotci a konečně můžu za svými blízkými. Užívám si svoji hodinku slávy, kdy se za mnou otáčejí účastníci plesu, usmívají se a někteří se chtějí i společně vyfotit. V šatně se sejdeme s druhou vícemiss a miss a můžeme společně vykřičet tu krásnou větu – že STARÝ PECKY JSOU NEJLEPŠÍ ! Zjišťuji, co všechno jsem vyhrála a maximálně spokojená, unavená a šťastná odjíždím domů.
A co všechno mi to dalo? Skvělou životní zkušenost a možnost poznat další fajn lidi z řad organizátorů, finalistek i poroty. Prostě to stálo za to!
Martina Brzobohatá
I ostatní finalistky nám můžou poslat svůj příběh!
Brzochudo, gratuluju, hned jsem na Tebe vzpomněla, když jsem viděla fotku na netu!!