Obvykle píšu komentáře pro zdravotníky. Tenhle je vlastně také pro ně, i když možná zasáhne i někoho dalšího.
V naší facebokové skupině Ošetřovna jsem se střetla s kolegyní – všeobecnou sestrou v diskusi nad článkem o novorozenci s těžkou vývojovou vadou. V textu se psalo, že těhotenství probíhalo normálně a nějaké zcela nejasné známky možných problémů se objevily v 8. měsíci těhotenství. Od jedné kolegyně přistál komentář v tom smyslu, že matka dítěte nemá rozum, když přivede na svět takto postižené dítě, a že jistě musela vědět od začátku, že dítě bude postižené.
Hádala bych se. Matka dítěte nemusela o postižení vědět. Ač je prenatální diagnostika na špičkové úrovni, 100% výsledek vám nikdo nikdy nezaručí. Ale je to vůbec podstatné? I kdyby to ta maminka věděla, znamená to opravdu, že nemá rozum? Můžeme my ostatní nějak stanovit míru rozumu matek, které se rozhodnou přivést na svět miminko s postižením? Které se rozhodnou nedat své dítě s postižením do ústavní péče, ale zanechat zaměstnání a pečovat o dítě za svízelných finančních podmínek doma, třeba i v situaci, kdy je opustil partner?
Myslím, že já bych to nedokázala. Ale vím to jistě? Nikdy jsem v té situaci nebyla. Je to zajisté otázka etická. Mohu přivést na svět člověka, který bude závislý na ostatních? Co s ním bude, až já tu nebudu? Jak kvalitní život bude mít? A jak kvalitní život budu mít já a moji blízcí? Je to zajisté otázka ekonomická. Péče o novorozence a obecně o lidi s postižením něco stojí, jejich rodiny to obvykle vyřadí z pracovního procesu a uvrhne do závislosti na sociálních dávkách. Dítě s lehkým Downovým syndromem či rozštěpem patra je schopné fungovat takřka bez omezení, ale čím je postižení větší, tím je nižší šance na nějaké pokroky k nezávislosti. Nebylo by lepší ty peníze investovat někam, kde je vyšší šance na uzdravení? Chápu, že takové otázky si lidé kladou. Kladou si je jistě i zdravotní sestry. Dává jim to ale právo soudit? A jak daleko je od odsouzení k rozhodování, kdo se má narodit a kdo ne?
Nejvyšším uměním ošetřovatelství je podle mě provázení. Nejen v současnosti hojně diskutované paliativní péči, ale v každé situaci. Ošetřovatelství neznamená jen správně zavést kanylu do žíly, ale provést pacienta celým tím procesem. Vybrat s ním vhodné místo, připravit ho na to, že to znamená drobnou bolest a mírné nepohodí v podobě omezení pohybu končetiny… Umět provést pacienta různými situacemi, příjmem do nemocnice nebo přípravou na výkon. Pochopit jeho obavy a snažit se je minimalizovat. Ošetřovatelský personál má zajistit, aby se člověk necítil sám! Ano vím, že je na to málo času, vím, že jsou pacienti a rodiny, u kterých děláme možné i nemožné a oni stejně nijak nespolupracují, ba naopak naše snahy přímo sabotují. Vím, že naše práce je někdy úplně frustrující a demotivující. Ale to neznamená, že bychom se o provázení neměli stále pokoušet. Nejen v nemoci, ale i ve zdraví člověka.
A něco můžeme dělat v každém případě a jako profesionálové bychom to i dělat měli. Jestliže pacient učiní rozhodnutí, které neodporuje zákonu, pak ho respektovat a nesoudit.
Lenka Šnajdrová pro Ošetřovatelství.info
Já vždycky říkám pacientkám- nemohu za vás rozhodnout, ale ať se rozhodnete jakkoli, já to budu respektovat
Že se rodiče rozhodnou přivést na svět těžce poškozené dítě je hlavně hrozně nezodpovědné k tomu dítěti.Zrovna tak,že se mu nenajde nějaké zařízení,kde mu bude poskytnuta odpovídající zdravotní péče.Nikde není řečeno,že si dítě nemohou brát domů.
Mám několik příkladů z nejbližšího okolí.Co budou tito rodiče dělat,až zestárnou,sami onemocní a nebudou se moci dál o takto postižené dítě starat? Věřte,že umístění v nějakém sociálním zařízení je velmi těžké a trvá dlouho než / a pokud se/ vůbec nějaké najde. Druhý případ je úplně jiný.Že je dcera postižená rodina nevěděla.Když se později zjistila diagnoza,našli pro ni rodiče sociální ústav, kde se velmi dobře adaptovala.Domů jezdila na prázdniny,ale potom už se zase těšila zpátky tam,kde to považovala za svůj domov.Naučila se tam postarat se sama o sebe z základních věcech.Když potom rodiče zemřeli,ona stále svůj domov měla a má ho dodnes,ikdyž už je jí téměř 60 let.
Rodiče by měli myslet dopředu a hlavně nasvé děti.
Není to první případ,kdy se matka dozví až v osmém měsíci postižení dítěte.V žádném případě o tom nevěděla dřív.Nikdo nemá právo radit a soudit ji, jak se má rozhodnout.Ani přechytralá zdravotní sestra!