V souvislosti se změnou zákona 96/2004 Sb. a zrušením kreditního systému dochází ke změnám v evidenci celoživotního vzdělávání nejen pro sestry, ale pro VŠECHNA nelékařská zdravotnická povolání.
Přestože už se „nesbírají kredity“, celoživotní vzdělávání je povinné pro všechny zdravotnické pracovníky a jiné odborné pracovníky. Zákon nestanoví žádnou kontrolu celoživotního vzdělávání, takže bude na jednotlivých zdravotnických zařízeních, jak si to nastaví. Je tedy možné, že jedna nemocnice bude pořádat semináře každý měsíc, další jednou za rok, a další jednou za 5 let, jedna bude vysílat své zaměstnance na školení a další ne.
Celoživotním vzděláváním se rozumí průběžné obnovování, zvyšování, prohlubování a doplňování vědomostí, dovedností a způsobilosti zdravotnických pracovníků a jiných odborných pracovníků v příslušném oboru v souladu s rozvojem oboru a nejnovějšími vědeckými poznatky v zájmu zachování bezpečného a účinného výkonu příslušného povolání.
Za celoživotní vzdělání se považuje studium navazujících studijních programů – akreditovaný doktorský studijní obor, akreditovaný magisterský nebo akreditovaný bakalářský studijní obor nebo studijní obor vyšší odborné školy, který je zdravotnického zaměření nebo svým zaměřením úzce souvisí s odborností příslušného zdravotnického pracovníka a je absolvován po předchozím získání odborné způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání a dále
- specializační vzdělávání,
- certifikované kurzy,
- inovační kurzy v akreditovaných zařízeních, která jsou akreditována pro vzdělávací program, kterým se získává odborná, specializovaná nebo zvláštní odborná způsobilost pro konkrétní činnosti, v nichž si má zdravotnický pracovník obnovit znalosti a dovednosti; inovační kurzy pro činnosti, které jsou součástí odborné způsobilosti, mohou pořádat také poskytovatelé zdravotních služeb, kteří zajišťují praktické vyučování pro střední, vyšší odborné nebo vysoké školy v příslušném oboru,
- odborné stáže v akreditovaných zařízeních, která jsou akreditována pro vzdělávací program, kterým se získává odborná, specializovaná nebo zvláštní odborná způsobilost pro konkrétní činnosti, v nichž si má zdravotnický pracovník stáží prohloubit znalosti a dovednosti,
- školicí akce, konference, kongres a sympozium,
- publikační, pedagogická a vědecko-výzkumná činnost, vypracování standardu nebo nového postupu,
- e-learningový kurz
- samostatné studium odborné literatury
Jestliže neplatí, zaměstnanec nemusí nikam chodit. Jde-li zaměstnanec na školení o své vlastní vůli, za vlastní peníze a ve svém volnu, nemusí zaměstnavateli nic prokazovat, protože ve svém volnu si může dělat, co chce. Také z toho vyplývá, že např. e-learningový kurz nebo vypracování standardu není vzděláváním, které musí hradit zaměstnavatel. Sice může, ale nemusí. (pozn. autorky: Tak nějak si nedovedu představit, že zaměstnanec by vypracoval standard nebo nový postup zdarma ve svém volnu. Proč by to dělal? Dostane-li to od zaměstnavatele za úkol, je to placená práce, a nerozumím tomu, proč se to započítává mezi vzdělávání.)
- MUSÍ vést prezenční listinu (pro body 3 – 5) – vede evidenci účastníků celoživotního vzdělávání jím organizovaného a na základě žádosti ministerstva, popřípadě pověřené organizace, poskytne údaje z této evidence
- MUSÍ automaticky vydat účastníkům potvrzení o účasti (pro body 3 – 5)
- NEŽÁDÁ profesní organizaci o souhlas se zařazením akce do systému celoživotního vzdělávání. ČAS sice nabízí za symbolický poplatek poskytovat záštitu jednotlivým akcím, ale povinné to skutečně není.
Tak co, máme jasno?
Zdroj: § 54 Zákona 96/2004 Sb. v aktuálním znění
Lenka Šnajdrová pro Ošetřovatelství.info
No,je to presne tak jak pisete,ale v praxi to tak nefunguje.Za vypravovane standardy v ramci akreditovaneho pracoviste,zamestnavatel to nejenom ze nezaplati,ale neda ani jednorazovou odmenu.A ještě by mne a me kolegyne a kolegy zajimalo,pokud se zrusila registrace,jestli nám vrati odectene 2 roky praxe?
2 roky praxe se neodečítají za registraci, ale za to, že máte platovou třídu, pro kterou nesplňujete vzdělání. Jestliže jste si vzdělání doplnili, tak by vám je měli vrátit.
Dobrý den, dovoluji si vstoupit do diskuze o zrušené kontrole vzdělávání sester (nelékařských zdrav. prac.) prostřednictvím kreditního systému. Naprosto souhlasím s argumenty, že tento systém kontroly byl nefunkční.
Za prvé.
Ze své praxe vím, že sestry měly „překreditováno“ již po dvou letech výkonu práce, což znamenalo, že „nepotřebovaly“ dalších osm let další vzdělávání podle 96/2004 a podle 4/2010. Nedovedu si představit sestru, která se osm let nepotřebuje vzdělávat, když každý rok přináší spoustu nových odborných diagnostických a terapeutických postupů. Za to nemohou sestry, ale profesní sdružení (zvláště ČAS), protože v minulosti souhlasily s tímto špatným a náročným způsobem evidence vzdělávání.
Za druhé.
Právě ČAS brutálně zneužila nastavený systém vzdělávání sester tak, že si z tohoto systému udělala slepici, která snáší zlatá vejce. Poplatek za souhlasné stanovisko se zařazením kurzu do systému celoživotního vzdělávání byl (jsem o tom přesvědčen) hlavním zdrojem příjmů a nekončící řekou peněz do ČAS. Když se k obdobnému kroku, jak pumpovat ze sester peníze, přidala i další profesní sdružení (UNIFY, POUZP, apod.), tak logicky příjem peněz do ČAS poklesl, což ovšem sestrám ve vedení ČAS nijak nevadilo, prostě poplatek zvýšily, aby si výši přísunu peněz udržely. Jinými slovy, z kreditního systému se udělal byznys, ale nikoliv pro vzdělávací instituce (jak oficiálně tvrdili kritici tohoto systému), ale byl to výhodný byznys pro profesní sdružení, neboť profesních sdružení, která vydávala za poplatek souhlasná stanoviska a která se chtěla na tomto penězovodu přiživit, bylo už přes třicet.
Za třetí.
Aktivně působíme v dalším vzdělávání dospělých, a to právě v oblasti zdravotnictví a sociálních služeb. Mohu porovnat systémy evidence vzdělávání ve zdravotnictví (nefunkční, centralizovaný, těžkopádný, drahý) a v sociálních službách (moderní, efektivní, evidence na úrovni jednotlivých zaměstnavatelů). V sociálních službách se vzdělávání akredituje u MPSV, akreditace je za mírný poplatek, akreditace vzdělávání platí po dobu 4 roků. Jistě, i akreditace vzdělávání u MPSV má své mouchy (např. příšerně dlouhé termíny pro schválení vzdělávacího programu; absolutní nemožnost predikce rozhodnutí akreditační komise z důvodu různého pohledu členů akreditační komise na jednotlivé předložené žádosti o akreditaci vzdělávacího programu; nedodržování podmínek akreditace u řady vzdělávacích institucí a s tím související „impotence“ MPSV včas a účinně zasáhnout a akreditaci odebrat, apod.). Ale obecně vzato, systém u MPSV v zásadě funguje, zaměstnavatelé si povinné vzdělávání hlídají sami. A vzdělávací instituce může za jeden poplatek, který zaplatí za akreditaci vzdělávacího programu, tento program realizovat v následujících 4 letech mnohokrát, bez omezení. Odpadají tak administrativa a poplatky za každý jednotlivý kurz, jak je to (jak to bylo) u vzdělávání sester.
Vím, že vše výše uvedené je jen popis, že to nic nezlepší. Proto si na závěr dovoluji nabídnout řešení. V duchu moderní doby.
a/ Doporučuji přenést odpovědnost za kvalitu vzdělávání na vzdělávací instituce, což znamená zavést přísný systém akreditací vzdělavatelů, s reakreditací po cca 6 letech, s možností okamžitého odejmutí akreditace v případě prokázaného provinění. Instituce, která projde touto akreditací bude prověřená, spolehlivá, a bude vydávat účastníkům vzdělávání potvrzení o účasti, které bude např. platné v celé EU.
b/ Namísto akreditační komise a profesních sdružení, jejichž jediným současným úkolem je za poplatek vydávat různá povolení, doporučuji zavést kontrolní a dozorový orgán, který bude evidovat, prokazovat a účinně řešit pochybení a nesprávné postupy u jednotlivých vzdělavatelů.
c/ Přenést povinnost evidence svého profesního vzdělávání na pracovníka. Stává se, že pracovník absolvuje nějaký kurz, kurz platí zaměstnavatel, potvrzení o účasti si ponechá zaměstnavatel. Po případném odchodu zaměstnance k jinému zaměstnavateli nemá pracovník žádný doklad o absolvování školení.
d/ A nakonec, zcela mimo téma, uvítal bych sjednocení výchozí pozice všech vzdělavatelů. Myslím tím odbourat různé dotace, zrušit distribuci peněz na podivné projekty, nevyhazovat státní peníze na rekvalifikace osob, které nikdy nebudou pracovat, sjednotit pohled na úhradu vzdělávání (zde mám na mysli § 51 odst. 1 písm. g) a § 57 odst. 1 písm. d) zákona č. 235/2004 Sb.).
Zdraví Vás a do nového roku 2018 přeje vše nejlepší Jiří Herman
Vážený pane Hermanne, v mnohém s vámi souhlasím, jen trochu poupravím
Za to, že sestry měly přeakreditováno, nemůže ČAS, ale zákon 96/2004, který stanovil 40 kreditů nejprve za 6 let a když registrační centrum v Brně nestíhalo, tak to prodloužili na 10 let. Přičemž nikde nebylo řečeno, kolik kreditů za rok. Nic nebránilo sestrám a dalším zdravotníkům nasbírat si za rok a pak na to 9 let kašlat. Právě samy sestry se zvláště ze začátku honily za „body“ v děsu, že to nestihnou, a byli to právě zaměstnavatelé, kteří jim to svou nečinností ( resp. nekontrolou vzdělávání) umožnili.
Můžeme říci, že ČAS možná s původním zněním zákona souhlasila ( a nelze se jí divit, byl dělán v dobré víře a následky si tenkrát málokdo uměl představit), ale i kdyby nesouhlasila, nebylo by to bývalo nic platné, stejně jako loni, kdy nesouhlasila s novelou zákona.
Máte pravdu, že systém u MPSV v zásadě funguje, zaměstnavatelé si povinné vzdělávání hlídají sami – protože zákon o sociálních službách explicitně nařizuje zaměstnavateli zajistit pracovníkům 24 hodin ročně. 96/2004 ani po novele nic takového nenařizuje, takže si jistě dovedete představit, jak to bude vypadat. Povinnost evidence svého profesního vzdělávání není u zdravotníků de facto stanovena, pořadatel jim musí vydat potvrzení a co s ním udělají, je na nich. Považuji za logické, když kurz hradí zaměstnavatel, tak ten musí mít doklad o tom, že kurz zaměstnanec absolvoval. Ale snad příčetný zaměstnanec odevzdá buď kopii, nebo si alespoň kopii ponechá.
A těm poplatkům – nyní je to tak, že akci typu školicí akce, konference, kongres a sympozium, e-learning apod může dělat kdokoli a nepotřebuje k tomu žádné potvrzení o „kvalitě“. Na druhou stranu, třeba ČAS má nyní místo kreditní komise komisi pro kvalitu akcí a za poplatek 200 – 300 Kč vydává souhlasné stanovisko s akcí: Dle zákona to není nutné, ale možné to je.
Díky za reakci. Jen se omezím na důležitou příčinu přeakreditování. V nemocnicích probíhají běžné pracovní porady. A také v nemocnicích probíhají tzv. „Purkyňky“, což je školení zaměřené na nějakou konkrétní oblast, ale z odborného pohledu se do problematiky jen nahlédne, je to jen seznámení s problémem. A jak pracovní porady, tak Purkyňky byly jako inovační školení pod kreditním systémem. Což bylo špatně, ale všem to bylo jedno.
Nějak nerozumím vašemu bodu c)
c/ Přenést povinnost evidence svého profesního vzdělávání na pracovníka. Stává se, že pracovník absolvuje nějaký kurz, kurz platí zaměstnavatel, potvrzení o účasti si ponechá zaměstnavatel. Po případném odchodu zaměstnance k jinému zaměstnavateli nemá pracovník žádný doklad o absolvování školení.
Pracovník si stále hlídal „své kredity“. Hodně zaměstnavatelům (čest výjimkám) to bylo zcela jedno, jak a kdy si kdo nasbírá nějaké ty kredity. Hlavně, aby nemusel nikomu nic platit. Dokonce byli takoví zaměstnavatelé, kteří při zrušení registrace pro nesplnění nasbírání dotyčného pracovníka buď propustili a nebo přeřadili na jinou práci. To už se, díky bohu, neděje, teď je lidí málo.
Já si naopak myslím, že správný zaměstnavatel by se měl starat o to, aby se jeho zaměstnanci vzdělávali a měl by pro to vytvářet podmínky- například v kolektivní smlouvě stanovit počet dnů, které se platí jako směny, proplácet kurzovné či cesťáky, pořádat konference, vysílat zaměstnance apod. Ovšem pak by bylo také vhodné, kdyby pracovníci třeba seznámili ostatní s novinkami, co se dověděli. A kdyby si také zaměstnavatelé evidovali, co všechno jaký zaměstnanec umí a může v praxi vykonávat díky absolvovaným certifikovaným kurzům.
Pro Jiřinu.
K bodu c). Ano, máte naprostou pravdu, správný zaměstnavatel umožní svým zaměstnancům vzdělávání a správný zaměstnavatel také vzdělávání, které je podle zákoníku práce povinné, bez řečí zaplatí. Ale řada těchto správných zaměstnavatelů si pak ponechala doklady o absolvování kurzů (tedy Potvrzení s kredity) u sebe („my jsme to platili, potvrzení je tedy naše“), potvrzení zaměstnancům nedávala. A v případě, že když zaměstnanec přešel k jinému zaměstnavateli, Potvrzení o absolvovaných školeních neměl. To znamená, že také neměl co dodat do NCO NZO. Opět ze své praxe vím, že takto „postižení“ zaměstnanci se pak znovu obraceli na vzdělávací instituci se žádostí o vystavení duplikátu potvrzení. Tak si myslím, že povinnost hlídat základní povinné penzum vzdělávání u svých zaměstnanců by měla zůstat zaměstnavateli, ale povinnost prokazovat své vzdělávání bych nechal na samotných pracovnících, kteří budou u sebe mít potřebná potvrzení. Zkušený personalista při přijetí nového zaměstnance velmi rychle podle zaměstnancem předložených potvrzení dokáže posoudit stav vzdělávání a naplnění zákonných požadavků.
Jak píše Silver. Ano, dá se to vyřešit kopií. Pokud ji zaměstnavatel pro zaměstnance udělá.