Tento článek, nebo spíš názor na tuto věc, píšu jako popud pana profesora PhDr. Vlastimila Kozoňa, PhD., který mě oslovil, abych na toto téma napsala svůj vlastní názor.
Byla sestra, byla všeobecná sestra. Ta sestra, která pomáhá lidem. Sestrou jsem se chtěla stát již na základní škole. Proto jako jediné, co jsem po základní škole chtěla, bylo – dostat se na střední zdravotnickou školu a být tou sestrou. Po škole jsem začala pracovat jako sestra na interním oddělení, a poté jsem se dostala na jednotku intenzivní péče. Během mé desetileté praxe v nemocnici jsem se setkala s neustálými změnami v oblasti ošetřovatelství, vzdělává sester a dalšími co se týkají zdravotnictví. Během deseti let co jsem pracovala, jsem vystudovala bakaláře ošetřovatelství, následně magistra ošetřovatelství a následně jsem pak úspěšně složila i rigorózní zkoušku a hrdě nosím titul doktorka ošetřovatelství. Některým se to může zdát divné, ale je to tak. Může být sestra doktorkou? Ano, přímo MUSÍ být doktorkou! Nejsem sestra, jsem doktorka ošetřovatelství, protože jsem studovala ošetřovatelství.
V minulosti ošetřovatelství bylo zaměřeno na velmi laicky zaměřenou péči. Ošetřovatelství jako takové se rozděluje na neprofesionální, charitativní a profesionální ošetřovatelství. Již charitativní ošetřovatelství vycházelo z charitativních činností. Tyto činnosti prováděli lidé bez jakéhokoliv odborného vzdělání. Poskytovali jednoduché výkony, kterými se nějak snažili zajistit nějakou péči na jisté úrovni. Mezi tyto činnosti patřily uklízení pokoje, hygiena, stravování, převazování ran a další. Avšak následným rozvojem medicíny, začali lékaři postrádat pomocníky, kteří by plnili jejich ordinace nebo instrukce. Proto se tyto pomocnice musely začít vzdělávat v ošetřovatelských školách a byly SPRÁVNĚ označované jako diplomované ošetřovatelky nemocných. Následně se práce ošetřovatelek nemocných stávala více a více náročná, nejen po fyzické stránce ale také i po psychické. Diplomované ošetřovatelky v této době dostávaly práci, kterou lékaři nevzdávali už ani časově, a proto se ochotně chopily této práce a bylo běžné, že např. podávaly léky intravenózně. Samozřejmě začaly zvládat i náročnější práci. Ošetřovatelkám tak přibývala odborná práce, ale ta neodborná jim jaksi pořád zůstávala. V dnešní době je většina práce v nemocnici závislá na sestře. Sestra, která si musí správně zorganizovat práci, delegovat své podřízené, tak aby nemocnému byla poskytnuta co možná nejlepší ošetřovatelská péče.
V dnešní době jsou pojmy v ošetřovatelství dost často zpochybňovány. Bohužel ne každý student, nebo i laická veřejnost ví, co znamenají. Jak jsem již uvedla jsem doktorka ošetřovatelství, která studovala obor ošetřovatelství. Poskytuji ošetřovatelskou péči formou ošetřovatelského procesu a v rámci ošetřovatelské praxe. Formou ošetřovatelského procesu sbírám údaje do ošetřovatelské anamnézy, sestavuji ošetřovatelské diagnózy a následně realizuji ošetřovatelské činnosti. Proč by mi tedy měli říkat sestro?
Je důležité, aby se v ošetřovatelství používaly správné pojmy, a my se rozloučili se sestrou a sestřičkováním. Myslím si, že díky tomu – že dochází k neustálým změnám v ošetřovatelství, a tím i systémem vzdělání, bude neustále ubývat personálu v nemocnicích. Protože ne každý má dostatek informací o ošetřovatelství. Já osobně jsem se až na vysokoškolském studium dozvěděla – proč i „sestry“ mohou být doktorky, proč se žádá po sestrách, aby se vzdělávali. Ano, stojím si za tím, že i „sestra“ může – ba dokonce musí být doktorka ošetřovatelství. Je to krásné, protože poskytovat péči na úrovni doktorky je příjemný pocit. Ten pocit, kdy poskytujeme co nejkvalitnější péči nemocným je přeci k nezaplacení. Avšak mě napadá celkem zásadní otázka – přijmou nás lékaři jako sami sobě rovnocennými? Samozřejmě nemůžu všechny lékaře zařadit do jedné kategorie. Ale osobně jsem se setkala, že realita je jiná. Bohužel realita dnešní doby je taková, že lékaři mají své ego, a aby měla ta „sestra“ doktorský titul je pro nich přece nereálné. Přece „TA“ co mi dělá poskoka, může být doktorka? Možná i proto, že taky někteří nechápou systém vzdělání „sester“. Při mé osobní zkušenosti po úspěšném zakončení školy, mi z kolektivu lékařů pracující v naší nemocnici, podal pouze jeden lékař ruku a blahopřál. (Už ani z principu? – Smutné). V podstatě jsem to ani nečekala, ale jen z principu?
Napadá vás, proč v roce 2007 vyšly ze středních škol poslední všeobecná sestry? Proč byl tento obor nahrazen oborem zdravotnický asistent, nyní už praktická sestra? Víte, proč přibývá vysokých škol, kde se dá studovat bakalářský nebo magisterský obor ošetřovatelství? Ano, proto, že chceme dosáhnout toho, aby zdravotnický personál byl vzdělaný, poskytoval adekvátní a kvalitní péči na úrovni. Protože ošetřovatelství jako takové je vědní obor, který se neustále vyvíjí. Proto by se měli zdravotníci spojit a začít pracovat na tomto vývoji, a ne se obracet pořád zpět. A říkat, že když to tak bylo a šlo, proč by se to mělo měnit? Vždyť každý obor se neustále vyvíjí, prochází vývojem a změnami.
Je celkem dost neuvěřitelné, že za deset let, co pracuji v nemocnici nejsou jednoznačně stanové realistická, jednotná pravidla na počty zdravotnického personálu s určitým vzděláním na určité oddělení. Celkem máme pět stupňů pracovníků. Pomocný personál (sanitář/ka), nižší personál (ošetřovatel/ka), střední (zdravotní asistent/praktická sestra), vyšší personál (všeobecné sestry a Dis) a vysokoškolsky vzdělaný personál (s titulem Bc., Mgr., PhDr.,) a různou specializací. Jenže v dnešní době pracují na oddělení jen 3 skupiny těchto lidí, mnohdy jen jedna kategorie, která zvládne všechno. I když jejich kompetence jsou popsány v pracovní smlouvě, na jejich dodržování závisí situace ve zdravotnickém zařízení a bohužel na blaho vedení nemocnic. Kompetence jsou také klíčové, a ne všude se dodržují. Protože „sestra“ jako univerzální prostředek – zvládne všechno. Můžeme se pak divit, že nikdo nechce pracovat v nemocnicích, že dochází ke snižování stavu, zavírání nemocnic? Nemůžeme. Kdyby byly dány jednotlivé kompetence a činnosti pro jednotlivé kategorie zaměstnanců, a HLAVNĚ by se tak i podle toho pracovalo, protože jak všichni víme realita je úplně někde jinde, by tím možná došlo k vyřešení nedostatku zdravotnického personálu, aspoň z malé části.
Myslím si, že nemluvím jen sama ze sebe, ale zkusme se jako zdravotníci nad tímto zamyslet. Šířit tyto myšlenky dát. Prosadit je jako bakalářky, magistry nebo doktorky ošetřovatelství a KONEČNĚ se rozloučit se starým komunistickým pojmem sestra a chápat ošetřovatelství jako samostatný vědní obor.
PhDr. Olga Vondráčková
…….ještě zapracovat úkony do úhrad, NLZP tam nemá skoro nic… to nám stále nějak vázne =(
„přijmou nás lékaři jako sami sobě rovnocennými?“
„za deset let, co pracuji v nemocnici nejsou jednoznačně stanové realistická, jednotná pravidla“
„Napadá vás, proč v roce 2007 vyšly ze středních škol poslední všeobecná sestry?“
***
Ano,chtěla bych, aby byl zdravotnický personál vzdělaný.
Nejvíc jste mě dostala „starým komunistickým pojmem sestra“.
Hlavní příčinou nechuti pracovat v nemocnicích jsou peníze, nikoliv kompetence.
Chybí zákon o povinnosti dodržení „tabulkových“ platů, co bude nad tabulku, bude fajn, ale proč sestry nedostanou ani to, co posílá pojišťovna nemocnicím na jejich mzdu?
Paní kolegyně, zákon o povinnosti dodržení „tabulkových“ platů máme, jedná se o nařízení vlády 564/2006.
S nastupujícím systémem 4+1 se už těžko prosadíme jako sestry s vysokou školou.
Osobně si myslím opak, protože systém 4+1 ( spíše systém 4+ 2) ještě není úplně dokončený. Bohužel probíhají teprve verze zkušební a pochybuji že se „chytnou“. Jde o to, že studenti místo toho, aby šli na rozdílové zkoušky a všechno stihli za zmiňované dva roky, půjdou raději na tu vysokou.
Zdravím Olgu,
možná ano, ale z praxe vidím, že asistenti spíše čekají a stále hledají VOŠ, která umožní jen jeden rok studia. Má známá chce pracovat jako všeobecná sestra a hlásila se na tříletou školu a nemohla jít ani na přijímačky, protože ji škola napsala, že tento rok nemohou otevřít třídu. Když se ptala z jakého důvodu, odpověď byla, že se na tříleté studium hlásili jen 3 uchazeči! Hrůůůza. Všichni právě čekají na ten jeden nebo dva roky studia …než aby šli na tři.
Existuje někde skutečně model jedotlivých odborných a méně odborných sester? Pracuji ve velmi úzce specializovaném centru s vysoce odbornou péčí. Snadno si umím představit, že mi někdo udělá základní práci a já pouze tu odbornou (snadno bych pak zvládla více pacientů), ale něco takového by byla obrovská změna na kterou naše postkomunistické zdravotnictví nemá. Moc by mě zajímalo jak by to skutečně vypadalo, co do počtu sester i finanční zátěži odd. Zkoušela jsem si to hodit na papír ve vztahu k našemu odd. a nijak výhodné to není. Navíc co si člověk neudělá sám jakoby neměl.
Takže osobně musím říct, že mě víc trápí to jak se pacienti přestávají vnímat jako lidi a místo individuálí péče stále více směřujeme k plnění standardů.
Milá paní doktorko, upřímně Vám blahopřeji k získání titulu a přikládám své doplnění k Vašemu článku a další zamyšlení z trochu jiného pohledu.
Obor ošetřovatelství urazil opravdu dlouhou cestu od laické pomoci poskytované dobrými lidmi či příbuznými nemocného v podstatě z nutnosti, přes křesťaňskou pomoc vykonávanou už na trochu sofistikovanější úrovni a z určitého přesvědčení členy církve, až po ošetřovateství jako profesi, jejíž vznik můžeme datovat do r.1860, kdy Florence Nightingale založila v Londýně první ošetřovatelskou školu.
V Česku první ošetřovatelské školy vznikaly v letech 1874 a 1916. Pak zde byl další vývoj ošetřovatelského vzdělávání poněkud zabržděn 2. světovou válkou a pokračoval až po osvobození r. 1945. Vznikaly vedle sebe ošetřovatelské školy civilní a církevní. V r. 1954 z ošetřovatelských škol vznikly vyšší sociálně zdravotnické školy a k nim se připojily i odborné školy pro ženská povolání. Studium bylo nejdříve dvouleté. Po r. 1948 se prodloužilo na 4 roky, kdy první dva roky byly společné a potom se studenti ve dalších dvou letech specializovali v oborech: porodní asistentka, dětská sestra, zdravotní sestra, zubní laborant. Po r. 1951 se délka studia zkrátila na 3 roky a r. 1955 opět prodloužila na 4 roky. R. 1956 bylo zavedeno dvouleté pomaturitní studium: zdravotní sestra, porodní asistentka, rentgenologický laborant a rehabilitační pracovník.
K dalším změnám došlo v r. 1960, kdy se délka studia na střední zdravotnické škole ustálila na čtyřech letech a vznikl Institut pro další vzdělávání zdravotnických pracovníků v Brně a v Bratislavě, jako reakce na stále vyšší odborné nároky na zdravotní sestry a zejména nutnost jejich další specializace. Absolventi střední školy zakončené maturitou získávali automaticky titul Diplomovaná zdravotní sestra a mohli samostatně pracovat. Po několika letech práce si dálkově dodělávali specializaci na některém z institutů postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví. (Pozn.: Pražský IPVZ při hotelu Ilf se sestřičkám otevřel r. 1993). Tzv. “doškolovák” byl pro sestřičky v podstatě tím, co pro lékaře atestace a stejně tak byl zakončen poměrně náročnou zkouškou. Jednalo se o vysoce specializované a prakticky zaměřené studium, které se také dále vyvíjelo (např. specializace instrumentování na operačních sálech, sestra pro intenzívní péči, dlouhodobá příprava pro práci sestry v endoskopii, ARIP – Sestra pro intenzivní péči v rámci anesteziologicko- resuscitační, intenzivní péče a akutního přijmu, ad.). Diplomované zdravotní sestry mohly pracovat v nemocnicích u lůžka, na urgentních příjmech, ve specializovaných ambulancích nebo u rychlé záchranné služby.
V r. 1984 vydalo Ministerstvo zdravotnictví ČSR nové osnovy pro obor zdravotní sestra. Studium zůstalo nadále čtyřleté, ale nebylo již zakončeno titulem diplomovaná sestra.
Dětská sestra byl samostaný obor, který r. 1991 spolu s oborem zdravotní sestra zanikl a byly nahrazeny oborem všeobecná sestra. Později po r. 2005 proběhl pokus o určitou renesanci oboru dětská sestra na tříleté vyšší odborné škole, který však již upadl v zapomnění.
Velmi bouřlivý vývoj ve studiu nelékařských zdravotnických oborů nastal po r. 1989. Vzhledem k dalšímu vývoji medicíny nastala potřeba nejen vyššího vzdělávání zdravotních sester, ale i vyčlenění dalších oborů. Třeba v r. 1992 vznikl obor zdravotnický záchranář, který se dále vyvíjí samostatně. Okolo r. 2004 začaly vznikat vyšší zdravotnické školy pro pomaturitní studium zakončené titulem Dis., tedy diplomovaný specialista. Studium oboru diplomovaná zdravotní sestra na vyšší odborné škole se z původních 3 let muselo prodloužit na 3,5 roku, aby bylo vzdělání kompatibilní s dalšími státy Evropské únie. (a naše sestry tím pádem mohly jít pracovat i do zahraničí)
V r. 2004 došlo ke zrušení oboru všeobecná sestra na středních školách a místo něj vznikl obor zdravotnický asistent. Tento obor má menší kompetence než původní všeobecné zdravotní sestry, a pokud chtějí jeho absolventi pracovat samostatně nebo vykonávat odbornější práci, musí si dostudovat vyšší odbornou školu nebo bakalářské studium. V návaznosti na bakalářské studium se dá dále doplnit studium magisterské, které nemusí být zaměřeno jen na ošetřovatelství, ale třeba na management ve zdravotnictví, aj.. A od r. 2008 je u nás dostupné i doktorantské studium ošetřovatelství zakončeno titulem PhD., což je vědecký titul uváděný za jménem. Nutno ještě podotknout, že myšlenka doktorek ošetřovatelství není zas až tak nová, jak by se mohlo zdát. Již v r. 1960 bylo na Filosofické fakultě univerzity Karlovy zahájeno pětileté vysokoškolské studium při zaměstnání. Titul PhDr., tedy doktor filosofie, se uváděl klasicky před jménem.
Tento vývoj byl nezvratný a do jisté míry žádoucí a jeho iniciátory byly sestry samotné. Dnes je sestra vysoce kvalifikovaným odborníkem, který odebírá ošetřovatelskou anamnézu, určuje ošetřovatelské diagnózy (což jsou většinou rizika daného nemocného, např. riziko pádu, riziko narušení integrity kůže, riziko infekce, aj.), sestavuje a realizuje ošetřovatelský plán a vede o tom všem dosti podrobnou dokumentaci.
Posun vzdělávání ze středních na vysoké školy však s sebou přinesl řadu problémů. Nevím, jak je tomu dnes, ale v době, kdy jsem skládala přijímací zkoušky na lékařskou fakultu, byly přijímací zkoušky koncipovány tak, že měli větší šanci je složit spíše absolventi gymnázií, než absolventi středních zdravotních škol. Na některých fakultách dokonce bylo naprosto stejné zadání přijímacích zkoušek pro obor všeobecné lékařství a pro obory ošetřovatelství/všeobecná zdravotní sestra. Takže se na bakalářské obory dostávali spíše gymnazisté, kteří neuspěli v přijímacích zkouškách na “medicínu”. Na vysoké škole ale bylo daleko méně praxe u lůžka, kterou museli následně dohánět až v pracovním procesu. Ze začátku byl také velký problém sehnat adekvátní učební texty pro tyto bakalářské obory, protože po r. 2004 ještě ani zdaleka nebyly napsány učebnice a skripta pro studium bakalářských ošetřovatelských oborů a učenice pro střední školy nebyly dostačující. Studenti tedy sahali po učebnicích určených pro obor všeobecného lékařství a studovali danou problematiku ve velmi širokém rozsahu. Dnes už je situace okolo učebnic daleko veselejší a nadále se zlepšuje.
Vedle státních škol, začaly vznikat vyšší a vysoké zdravotnické školy soukromé. Mnohé z nich se dají studovat i dálkově při zaměstnání. Tím, že se na nich platí poměrně mastné školné, bývají ke svým studentům benevolentnější. Sama jsem rok studovala vyšší zdravotnickou školu. Byla sice státní, ale platilo se na ní školné a nezažila jsem, že by byl některý ze studentů z této školy vyhozen pro své studijní nezdary. Nebylo výjimečné získat více než obvyklé tři pokusy ke složení zkoušky, apod.
Ve zdravotnictví tedy nyní máme několik úrovní “ošetřovatelských” pracovníků:
sanitáře, kterým k jejich práci stačí pouhý rekvalifikační kurz
ošetřovatelky – mohou mít maturitu z ošetřovatelství nebo výuční list
A obory „sesterské“:
zdravotnické asistenty, kteří studovali střední školu po r. 2004
zdravotní sestry – středoškolsky vzdělané po r. 1984
diplomované zdravotní sestry – středoškosky vzdělané před změnou v r. 1984
diplomované zdravotní sestry, které po r. 2004 vystudovaly vyšší odbornou školu, Dis.
Všeobecné sestry s titulem Bc.
Magistry ošetřovatelských oborů, Mgr.
Doktorky ošetřovatelství, PhD.
Pacienti všechny tyto obory bez ohledu na kvalifikaci a tituly oslovují „sestřičko“ a čekají od nich především pomoc v úkonech, které sami fyzicky nezvládnou.
Jednotlivé úrovně sesterských oborů bohužel nemají jednoznačně rozděleny pracovní kompetence, ani nejsou nějak výrazněji odlišeny finančním ohodnocením. Není přesně řečeno, kdo je komu nadřízen a podřízen. Není jednoznačné, zda místa staničních a vrchních sester obsazovat mladými sestrami s titulem, které jsou často spíše teoretici, nebo raději zkušenými sestrami s letitou praxí a určitým věkem.
Nutno podotknout, že i přes řadu titulů a znalostí sestra stále nemá kompetence zasahovat do lékařského diagnostického a terapeutického (léčebného) plánu. Nemůže podat léky, které nebyly lékařem ordinovány do dekurzu, nemůže psát recepty, nemá definovánu zodpovědnost za řadů výkonů, které běžně provádí. Např. zavádění periferních intravenózních vstupů a aplikaci léků do žíly v naší zemi často provádí sestry, pokud však dojde ke komplikacím, zodpovědnost nese lékař (stejně tak třeba naložení sádrového obvazu u zlomenin, cévkování muže, a řada dalších výkonů).
V současnosti vládne v situaci sester velký zmatek, a to je jedním z důvodů, proč kvalifikovaných pracovníků ve zdravotnicví ubývá. Nemyslím si, že by nedostatek sester vyřešil tzv. systém 4+1 (tedy, že zdravotničtí asistenti absolvují jednoletý nadstavbový obor s titulem Dis.). Kvalita absolventů středních škol je dnes naprosto jiná než před 15 lety a jiné jsou i jejich osobní preference. Zatímco dříve mladé sestry měly zájem dostat se brzy k vysoce odborné práci na jednotkách intenzívní péče, na operačních sálech a na anestezioresuscitačních odděleních, dnešní zdravotničtí asistenti často již během studia nemají zájem vůbec do zdravotnictví nastoupit a pokud ano, tak na klidná místa v domovech seniorů, hospicích a na lůžkách následné péče, popř. jako reprezentanti farmaceutických firem.
Dalším problémem je, že zaměstnavatelé i nadále dávají přednost zdravotním sestrám se specializací z Institutu postgraduálního vzdělávání před zdravotnickými asistenty a dokonce i před bakaláři.
Vznikal tu tedy řadu let velmi komplexní problém, který se bude řadu let velmi složitě řešit a zřejmě mezi tím dojde k určitému kolapsu zdravotnictví, zanikne dalších pár pracovišť a budeme se opět muset částečně vrátit k laické pomoci – zvyšovat uvědomění a zdravotní gramotnost lidí bez zdravotnického vzdělání a obnovit principy solidarity, které už dávno přestaly mezi lidmi fungovat, protože zdravotní péče je snadno dostupná a tudíž i dobře zneužitelná.
Za více než 5 let své praxe lékaře jsem měla tu čest pracovat se všemi kategoriemi zdravotních sester a musím říct, že zdravotnictví není o titulech, ale o lidech. Zdravotnický pracovník by se měl vzdělávat neustále a celoživotně, a to bez ohledu na titul. A tím opravdu nenarážím na nesmyslný systém nedávno zrušené registrace sester, kdy byly sestry nuceny ve svém osobním volnu a na vlastní náklady absolvovat různá školení a nasbírat za ně za 6 let daný počet kreditů nebo v opačném případě skládat zkoušku. Myslím tím vzdělávání se nenucené. Studium ze zájmu o obor a ne o titul. A k tomuto studiu by sestry měla vést zodpovědnost.
S velkou mocí přichází i velká zodpovědnost. A u sester je problém, že žádnou moc nemají.
Jako lékař nepotřebuji sestru, která bezhlavě plní mé ordinace. Potřebuji sestru jako rovnocenného partnera- odborníka, který dokáže navrhnout, jak zlepšit péči, upozorní mne, když se s nemocným něco děje a nepodá ordinaci, která se mu “nezdá” , dokud se nepřijde ujistit, že to nebyl omyl. Nikdo nechce po sestrách, aby diagnostikovaly a léčily, stejně tak lékař nebude sestavovat ošetřovatelský plán, ale začínáme se dostávat do situace, která je napováženou. Ze standardních oddělení postupně mizí zdravotní sestry, na které by byl spoleh, a to je ten hlavní průšvih. Jako lékař umím změřit krevní tlak, glykémii, natočit EKG, nabrat krev, zajistit i.v. vstup, ale neumím nahradit zdravotní sestru. A nám teď celá generace zdravotních sester chybí. Co bude dál?
MUDr. Eva Novák Doubravová
Vážená paní doktorko, já vás trochu doplním
Zavádění periferních intravenózních vstupů a aplikaci léků do žíly v naší zemi často provádí sestry, a už od roku 2004 k tomu mají jasně danou kompetenci vyhláškou – nyní 55/2011. Pokud však dojde ke komplikacím- typu chybně podaný lék, paravenozní podání, zánět žíly apod. je a měla by být odpovědná sestra. Stejně tak cévkování muže může provádět sestra specialistka nebo sestra s příslušným certifikovaným kurzem. Jestliže tento výkon provádí všeobecná sestra, pak je to věcí oddělení kde pracuje. Prostě na to nemá sahat a jakmile to udělá, měla by být hnána k zodpovědnosti. Odhlédnu od toho, že ta sestra to třeba umí a provede to perfektně.
Bohužel k tomu přispívají i samotné managementy. Mám informace, že někde i.v. aplikují ZA/praktické sestry na základě povolení od primáře. Je mnoho činností, které sestry dělají nelegálně a ministr Ludvík se vyjádřil, že důvodem pro nezvýšení kompetencí sester je de facto to,že lékaři se jich nechtějí vzdát.
Jinak souhlasím, že kompetence sester jsou chaotické, překrývají se s ostatními členy týmu a nikdo tak nějak neví, co má vlastně dělat. Obor praktická sestra je za mě zralý na zrušení, když se tady proklikáte, najdete na to téma spoustu komentářů https://www.osetrovatelstvi.info/tag/silverblog/
Jinak sestry klidně mohou být doktorky, jak píše doktorka Vondráčková, ale za sebe nevidím důvod, proč je neoslovovat sestřičko.
Mne pacienti taky často oslovují sestřičko a už je ani neopravuji:) Každopádně vystřídala jsem za svou praxi dvě soukromá pracoviště a ani na jednom nebyly definovány kompetence jednotlivých „sestřiček“ dle vzdělání. Nejenže zdravotničtí asistenti mohou/musí pod jakýmsi „pseudodohledem“ vykonávat veškerou odbornou práci včetně i.v. aplikace a bakalářky a magistry dělají i nejbazálnější práci u lůžka, ale byla jsem i svědkem situace, kdy zdravotnický asistent musel z personálních důvodů sám samostaně vykonávat noční službu na jednotce intenzívní péče a to už je napováženou, přestože to byl člověk po odborné stránce velmi zdatný. Ošetřovatelské PhD. bude mít do budoucna smysl. Např. v Praze už jsou ambulance hojení chronických ran, kde samostatně pracují sestry Mgr. bez lékaře. Na malém městě se ale nějaký management práce bakalářů, magistrů a PhD. bude zavádět velmi dlouze a složitě. My jsme momentálně vděční za jakékoli sestry. V létě jsme si s kolegyní vyzkoušely, jaké je pracovat v diabetologické ambulanci, když vám sestra onemocní. Musely jsme provoz redukovat na polovinu a dělat si sestru navzájem. Takže bez sestry to kvalitně nelze. A nemyslím si ani, že by doktoři nechtěli dát kompentence a zodpovědnost sestrám. Všichni si uvědomujeme, že potřebujeme hlavně kvalifikované sestry. A kdo říká opak, ať si jde zkusit zajistit i.v. vstup celému internímu oddělení – zajisté by velmi brzy změnil názor…
Sestra není komunistický pojem – pochází z dob, kdy ošetřovatelskou péči poskytovaly řádové sestry.