Zdravotníci a minimalizace stresu na pracovišti aneb do práce s úsměvem

Je to dlouhé, zato myslím velmi čtivé. Takže vy, co máte chvilku a rádi byste věděli, co můžeme udělat, abychom se měli lépe, nebojte se toho.

Pracuji již šestým měsícem ve Spojeném království jako zdravotní sestra na Critical Care zdejšího kardiocentra. Není to moc dlouho, ale není to ani málo na to, abych se s Vámi podělila o pár zásadních bodů, které mi tu vyhovují a o kterých si myslím, že není vůbec těžké jich dosáhnout i u nás v ČR. V práci většina z nás tráví půlku dospělého života, tak proč si ji nezpříjemnit a nezmírnit ten velký stres, který nás zdravotníky denně obklopuje? Pro ty z Vás, kteří stále zůstáváte optimističtí a nerazíte heslo: „To nejde“, „To nepůjde“, ale naopak heslo „Když už to nevyjde, alespoň jsem to zkusil“, jsem se pokusila napsat pár postřehů získaných v průběhu skoro 9-ti let praxe na JIP v ČR a 6-ti měsíců JIP praxe zde v Anglii, kde jsou kolektivy sester a bratrů největší.

Mohla bych psát hodiny o tom, co se mi tady v Anglii líbí, co nelíbí, co se mi líbí na ČR a co ne, ale zaměřím se pouze na jednu podstatnou věc a tou je STRES. Nemůžeme ovlivnit naše výplaty, náročnost práce, výběr šéfa, lékaře… co ale můžeme ovlivnit je stres vytvářený atmosférou na pracovišti, který okolí nechápe a který si často pak odnášíme domů. Jak na to?

1. Nesnažme se změnit okolí, začněme u sebe
Možná budete ze začátku za pitomce, ale když okolí uvidí, že to funguje, přidá se k vám.  I kdyby můj článek ovlivnil jen 10% z vás, tak věřte, ze i vy tou změnou chování, která určitě nebude lehká, ovlivníte dalších např. 10% a těch 10% dalších 10%…atd. Tak to prostě je. Proto se nebojte začít první!

2. Lékaři, co chtějí všechno hned. Nechte je čekat.
Pokud nejde pacientovi o život, jednoduše se nebojte je nechat čekat. Budou často nadávat, budou si stěžovat. Prolomit jakoukoli změnu bývá na začátku nadmíru těžké. Vytrvejte!!! Zkuste se domluvit na oddělení, že to bude věc, kterou zkusíte společně. Přitom pamatujte na to, že vás za to může někdo maximálně pokárat, ale ne vyhodit. Sestřiček a bratrů je tak málo, že máte navrch. Ukažte lékaři (ať už mladému či profesorovi), že pokud něco chce, musí vás požádat, musí respektovat vaši práci stejně, jako vy respektujete tu jeho. Ukažte mu, že není autorita, nebojte se ho. Je to starý zvyk, který u nás pramení od krále Klacka. Je to vzor rodič/dítě. Jen proto, že je to lékař, někdy i starší, spousta z nás k němu vzhlíží a „bojí se“. Cití stres, který ale vůbec nemusí, protože my jsme už dospělí. Pokaždé, kdy stres ze strany lékaře ucítíte – zkuste jej rozpoznat, zastavte se, nadechněte se a řeknete si stop/pohov. Nemůže vám nic udělat. Ukažte lékařům své hranice, ale ve vší slušnosti a s neironickým úsměvem a udělejte z nich tak své partnery. Dejte jim pocítit pochopení k jejich práci, ale zároveň jim řekněte, že oni musí chápat tu vaši – máte sestavené nějaké priority a danou věc uděláte okamžitě, jakmile se k ní dostanete. Pokud není pacient v ohrožení života, kvůli hodině, než si doděláte svou práci, nebo kvůli chvilkově vysokému tlaku po kardiochirurgické operaci (který se snažíte řešit), skutečně pacient neumře. Pokud je tlak na lůžka, nebo musíte navézt na sál, tak si prostě všichni počkají. Mějte na paměti, že jste jenom člověk a ne stroj. Nebojte se si nechat za to vynadat a buďte pak na sebe hrdí, že jste zvládli tomu tlaku bez výčitek nepodlehnout. Za čas si všichni zvyknou, postupně okoukají váš klid a začnou dělat to stejné :] Určitě si teď klepete na čelo, že jsem spadla z maliny, ale když to může fungovat v Anglii (kde jsou lékaři z celého světa), proč ne u nás? Jen to nebude hned. VYTRVEJTE!

Ráda bych podotkla, že všichni lékaři nejsou stejní! Jsou tací, kteří vidí že se nezastavíme a že jejich pokyny nás občas stresují. Sami již předem řeknou větu:      „V klidu, nepospíchejte, až budete mít čas, to nespěchá.“ Takových si važme!!

3. Týmová spolupráce
I ten sanitář, kuchyňka, uklízečka, mají své práce dost, i když se vám zdá, že nic nedělají. Nebuďte jako lékaři a nesnažte se jim být autoritou. Nabídněte jim kus dortu, kus čokolády, co pacient donesl za spokojenou péči. Vždyť přeci i oni jsou součástí týmu a podíleli se stejně významnou mírou na péči jako vy. Nabídněte jim kafe, bonbon a neřešte, jestli na někoho zbyde, nezbyde.. Na vás co nezbyde, zbyde jindy. Vytvořte přátelskou atmosféru. To samé studentky. Tady v Anglii je běžné, že si studentka, uklízečka…atd. samy nabídnou, udělají kávu a nikdo se nad tím nepozastaví, proč by také nemohly? Nebuďme lakomí a zlí. Jsme přeci jeden tým! Pacienti tuto atmosféru velmi dobře cítí. Navíc pokud vytvoříte přátelskou atmosféru, většina studentek za vámi bude běhat mnohem raději a snažit se vám odlehčit. Jakou energii ze sebe dáváme, takové se nám dostává zpět.

4. Předávání služby
Přestaňme si myslet, že musíme všechno zvládnout sami a pokud ne, zůstat po službě a dodělat to, aby nás někdo nepomluvil. Nebojte se říct si o pomoc a o svou práci se rovnoměrně „podělit“ s kolegy, co zrovna mají chvilku. Nevypovídá to nic o vaší neschopnosti zvládnout vše sám/a, ale jsme tým (učme se v něm pracovat) . Lidi vás nebudou mít o nic víc rádi a méně vás pomlouvat, pokud se budete snažit být 100% a nic po nich nechtít. Vážně. Vykašlete se na to. Akorát vás to odrovná a vyhoříte. Prostě dělejte, co umíte a pokud to nestíháte/nestihnete (ať už z důvodu, že byl den blbec a moc práce, nebo protože prostě nemáte ještě nejlepší organizaci), řekněte si o pomoc/předejte to nedodělané. Je sice otrava, když si někdo přebírá službu a první hodinu stráví doděláním věcí po předchozí kolegyni, ale dodělejte to za ně a myslete na to, že i vám se tohle někdy stává. A pokud ne, pak je to kec, máte ohromné štěstí, nedostatečnou sebereflexi, nebo jste prostě skutečně supersestra. I jako supersestra zkuste neřešit, proč to ten před vámi neudělal, a prostě to za něj dodělejte. Jsme jenom lidi. I na tu sestru/bratra, co si práci ještě neumí zorganizovat, někdo doma čeká, je unavený/á a rád/a by šel/šla domů. Může mít nějaké starosti, nebo prostě jen není tak dobrý/á jako vy. Znamená to, ze když není tak dobrý/á jako vy, nemůže pak na takovém oddělení pracovat?? Že nemá šanci se časem zlepšit? Zkuste mu/ji raději poradit, jak se to příště pokusit zorganizovat lépe a nechte ho/ji jít (bez výčitek) domů. Příště vám to oplatí jakkoli jinak… a pokud ne, budete mít alespoň hezký pocit, ze máte lidský přistup 🙂 a pak, ne každý bratr/sestřička maji stejně energie jako vy. Ne každý/á jede (jak já říkám) jako „motorová myš“ (netlačme je k tomu).

5. Nováčci
A tady se zaseknu. Přestaňme dodržovat roky zajetou tradici, která se v Anglii absolutně nedrží. Je jedno, jestli je to mladá holka po škole, nebo zkušená holka s praxí. Je jedno, jestli je to sestřička se střední školou nebo magistra, všichni mějte už od začátku stejná práva!

Dovolená, požadavky, vánoční večírek – i když je váš kolega nový a dá si požadavky, předběhne vás v dovolené, kterou vy pak nedostanete, přejte mu to. Nebuďme naštvaní za to, že byl aktivní a předběhl nás a prostě si řekněme, že příště musíme být rychlejší a přijměme to, neciťme hned nenávist. Víme všichni, jaký je boj o dovolené, Vánoce, svátky, večírky. Rychlejší vyhrává… a je jedno, jestli my tam jsme 30let a on/a 3 měsíce. Jednou je posila týmu. To, že jsme tam déle nám nedává právo silenějšího ani privilegia, mysleme na to.

Zaučování – odprostěme se od úrovně vzdělání, která nám tam dělá teď jen a jen zle!!! Nezáleží na vzdělání, zkusme pri zaučování pracovat s každým tak, jakoby nikdy žádnou školu nestudoval a všechno ho naučit ať se tváří, jak chce. Nic od něj prostě nečekejme (žádné vědomosti) a nesuďme ho!!! Kvalita každé školy je jiná a každý student vyniká v něčem jiném a nejvíce jim stejně dá praxe. Učme ho i jak aplikovat správně injekci, jak převázat kanylu, dat podložní mísu, základní léky….Pokud nějaké znalosti mít bude, můžeme být jen překvapení. Pamatujme na to, že i ten největší na začátku “hlupák“, může být jednou lepší sestrou, než ta, co ty vědomosti na začátku měla. Je to jen o tom, co ho naučíme, co mu ze sebe předáme (jako tým!) a co si ta daná osoba vzít chce.

Pokud udělá nováček nějakou chybu, není hned ostatním nebezpečný. I když se chová sebevědomě (může to být i jakási vnitřní obrana), veřte, ze si ji bude pamatovat. Dost často nám někdo přijde jako úplnej „blbec“, a pak najednou z něj vypadne něco, čím nás překvapí. I kdyz to není často, chyťme se toho a všimněme si toho. Každý máme jiné přednosti. Někdo se holt nenarodil proto být sestřičkou, ale s naší pomocí to také zvládne, jen mu to bude trvat déle 🙂

Nedávejme novým lidem nejtěžší pacienty v domnění, že se nejvíce naučí, protože i nám to pomohlo! Nejdříve nám tak maximálně zdrhnou. Tady v Anglii taky začínáte od těch nejlehčích a až postupně se vypracováváte k těm težkým. Proč by mladé sestřičky bez zkušeností, které pracuji za nižší mzdu, než ty služebně starší a zkušenejší, logicky měly mít nejtěžší lidi a ještě k tomu dělat resusciťák či kontrolovat lékárnu? Snažme se jim to postupně dávkovat, a nebo to nějak prostřídat. Buď si chceme honit ego a fňukat, jak je nás málo, nebo se skutečně snažit, aby nám na oddělení někdo vydržel.

Setkáváte se s lidmi, co Vám neustále argumentují? Nechte je.

Občas narážíte na lidi, co si vaši radu nevezmou a jedou si to svoje? Nechte je. Oni se spálí. Spousta lidí, jako třeba já, prostě neuvěří, dokud si na to sami nepřijdou a neni to hned tím, že mají titul a myslí si, že vše ví. Je to o temperamentu, který je vrozený. Pokud udělají průšvih a pracují jako plnohodnotné sestry s registrací, vy za ně žádnou zodpovědnost nenesete!! Tak k tomu tak přistupujme. Nekárejme je potom větou:“Ja jsem ti to říkal/a“ (dokážeme si na nich svou moc, ale nepomůžeme jim). Naopak se snažme tam být a říct jim: „No je to blbý, ale chybama se učíš, příště se ti to nestane.“ …. A samozřejmě…zase se stane něco jiného… 🙂 chybama se učíme…VŠICHNI (i my „zkušení“).. pokud si myslíte, že to ohrožuje pacienta, oznamte to, jinak tyhle lidi nechte.. prostě mají vlastní názor a jsou takoví zřejmě od mala. Různí lidé dělají různé věci a to různě. Snažme se to přijmout a nesnažit se, aby bylo za každou cenu po našem jen proto, ze jsme starší a máme víceletou praxi {toto skutečně není vypovídající faktor zkušenosti}. Dělejme a mysleme pouze za sebe.

K tomuto bych ráda podotkla jednu věc z hlediska psychologie. Nikdo nevíte, co má kdo z vašich kolegů za sebou. Někdo argumentuje, protože byl zvyklý se v dětství stále objahovat a tato vyvojová fáze dítěte v něm uvízla. Někdo je morous, tvrdý, drží si odstup. Nikdo nevíte, kolikrát se v životě zklamal. Některé kolegyně jsou zapšklé a nerady přispívaji např. na odchody, svátky a narozeniny druhých. Většinou je to proto, že jsou v kolektivu neoblíbené a nikdo pro ně nikdy nic takového nezorganizoval. Zkuste se přemoci a právě těmto „neoblíbeným“ lidem skutečně připravit nějaké překvapení. Garantuji vám, že uvidíte, co to s nimi udělá. Někdo je v roli učitele, diktátora, musí být po jeho. Zastavte se a zkuste si na chvíli představit jeho rodiče. Jak to měl v životě asi težké. Někdo se snaží být 100%, zvládnout vše sám, nechybovat , neumí říkat ne a toto přirozeně očekává i od svého okolí. Chudák. Víte, jak ho jeho rodiče museli doma cepovat? Víte, jak težké muselo pro něj být, když musel být nejlepší a nebo to prostě chtěl, aby se zalíbil jiným (a zasloužil si jejich lásku)?

Většina dospěláků díky „staré škole“ našich rodičů a jejich rodičů zůstala uvíznutá v nějaké vývojové fázi dítěte a v něčem je naopak vepředu. I to malé dítě prochází různými fázemi a dost často se dostane ve svých 6-ti,7-mi,…10-ti letech (vlivem dnešní doby) v některých věcech dále, než lecjaký dospělák a často nechytračí, prostě je chytré :). Nezabíjejme to v nich a nesnažme se je za to „potrestat“. To samé ta mladá sestřička/bratr. Neciťme se hned trapně a v jejich očích hloupě a méněcenně, když něco nevíme. Většina z mladých (a už vůbec ne děti) nás tak nevnímá, nesnaží se povyšovat. To my si to tak vztáhneme (ať je už důvodem nižší vzdělání nebo sebevědomí). Obdivujme je za to. Dejme jim prostor a vytvořme s nimi vyrovnaný tým.

Ráda bych řekla, že tohle „mazlení“ a to, že dáme druhým a dětem více času a prostoru se seberealizovat není ostuda. Dostaneme rovněž kvalitní sestru. Sice za delší dobu, ale za to nám většinou vydrží a jednou naše chování předá dál. Každý z nás je pro někoho jiného vzorem. Své chování a přístup předáváme dál.  Nejlepší jsou na tohle děti. Dost často s námi jednají drze. Používají výrazy, že bychom jim vlepili facku, ale proč? Děti jsou jako opičky.. veškeré výrazy, mimiku a tón hlasu kopírují od nás. Pokud tedy máme dítě/kolegyni, co nás štve její projev, vynadejme jejím rodičům a ne jí. Tyzo věci ona nezmění, přijmeme ji proto takovou s pochopením. Neříkám, abychom omlouvali její chování, jen ji prostě takovou berme s tím, že za to nemůže a nesuďme ji. Obvykle lidé, kteří nám jsou něčím extra protivní, nám něco zrcadlí. Zamysleme se 🙂

Právě díky možnosti cestovat, migraci, které se většina z nás brání (a prosím, nepleťte sem hned muslimy, o těch tento článek není, jsou i jiné národnosti!), se výchova v ČR začíná pozvolna měnit. Nebojme se těchto změn. Bude to něco nového a nikdo z nás teď nemůže s jistotou říct, zda tyto změny do budoucna povedou k horšímu či k lepšímu.

Závěrem bych ráda řekla, že nechci nikoho moralizovat ani říkat, jak se kdo má/nemá chovat, toto mi nepřísluší a já sama se musím hodně učit. Jen jsem se snažila navrhnout pár změn, které tady v Anglii skvěle fungují a pomáhají zlepšovat vztahy na pracovišti. I když se kolikrát celý den nezastavíte a máte toho dost, psychicky jdete z práce v mnohem lepší kondici, než v ČR a nebojíte se do ní. Netrnete hrůzou, jakého pacienta dostanete a kdo vás v tom nechá vykoupat, kdo na vás bude pospíchat, komu večer/ráno budete předávat pacienta. Všichni si tu pomáhají. Prostě naprostá pohoda, kterou s troškou snahy a odvahy můžete nastavit i tam u vas/nás. Držím moc palce, protože ve vás všech ta síla je, jen se nebát ji použít tím správným způsobem 🙂 Ne proti sobě, ale v náš prospěch.

Hanka