Jak udržet zkušené sestry v profesi

Téma, o kterém pojednává má úvaha, je mi dost blízké. Před dvěma lety jsem odešla ze zdravotnictví, byť stále pracuji jako sestra v oblasti sociálních služeb. Po několika letech u lůžka, jsem měla pocit, že doba jde kupředu, ale zdravotní pracovníci stagnují. Proto se mi bude dobře psát o tom, co by mohlo zkušené sestry udržet v profesi. Především je to jeden z cílů, kterým se zabývá organizace Nursing now v ČR.

„Ztratíme-li bohatství, neztratíme nic, ztratíme-li zdraví, o něco přijdeme, ztratíme-li charakter, ztratíme všechno.“ Billy Graham americký evangelík 1918

V textu práce se chci zaměřit na to, zda by to měly být finance, benefity, kvalita pracovního prostředí či jiná forma posílení profese sestry. Pro objektivní názory jsem získávala informace i od kolegů, kteří stále pracují u lůžka. Zbytek informací jsem čerpala z odborných článků a internetových diskuzí zdravotníků.

Nedostatek zdravotnických pracovníků je v současné době považován za celosvětový problém. Zabránění odchodu zkušených a kvalifikovaných sester z profese může být pro řešení tohoto problému klíčové. Dostupná data v současné době naznačují, že důvodem rozhodnutí o změně profese u sester nemusí být pouze finanční stránka, ale i velké množství dalších faktorů týkajících se především kvality jejich pracovního prostředí. Zmíněné faktory přitom mají vliv nejen na narůstající fluktuaci sester, ale také neblaze ovlivňují kvalitu poskytované zdravotní péče, čím se dostáváme do situace, kdy dochází ke snižování počtu lůžek a následně i k uzavírání celých oddělení. Kvalita pracovního prostředí, se jeví jako jeden z předních problémů stabilizace odchodu kvalifikovaných sester z profese.

Po přečtení úvodních materiálů organizace Nursing now v ČR mě napadlo, jak nám mohou pomoci? Jestli jsou tito zástupci (Asociace vysokoškolských vzdělavatelů nelékařských zdravotnických profesí, Česká asociace sester, Profesní a odborová unie zdravotnických pracovníků, Spolek vysokoškolsky vzdělaných sester) v ČR těmi, kteří mluví za většinu? Proč je tak málo dostupných informací v českém jazyce? Na tyto otázky, bohužel zatím nedokážu najít odpověď. To je něco, co se ukáže časem. Pozitivní na tom je, že se už konečně začíná něco dít a někdo se zajímá o to, jak se cítíme a co by pro nás mohli udělat. Jednou z otázek je, co by udrželo zkušenou sestru v profesi. Byly by to finance? Benefity nebo snad úcta veřejnosti či vrcholového zdravotnického managementu? Z mých vlastních zkušeností by to byla změna mocenského, direktivního přístupu, který je ve zdravotnictví.

Začnu tedy popořadě. Finance ve zdravotnictví a jaký byl vývoj platů a mezd.

„Ministerstvo zdravotnictví uvedlo, že odměny lékařů a sester setrvale rostou od roku 2014. Každoroční nárůst tvoří průměrně 4,5 – 6 %. V roce 2017 došlo k nárůstu oproti předchozímu roku o 7 % u lékařů a u sester dokonce až o 12 – 13 % (viz graf níže).

V posledních čtyřech letech vzrostly platy ve zdravotnictví celkově o více než 30 % a nárůst bude pokračovat. Do českého zdravotnictví půjde příští rok rekordních 320 miliard korun. Tento objem peněz umožňuje navýšení platů v příštím roce všem zdravotníkům, a to až o 10 %.”

Můj plat se opravdu zvedl mnohonásobně. Nejen díky zvyšování platů ve státním zařízení, ale také díky rokům praxe ve zdravotnictví. Lákavý byl pro mnoho zdravotníků příspěvek za směnnost, který se během letošního roku zvedl o 5 tis. korun. Vyjednávání zdravotnických odborů s ministrem zdravotnictví Adamem Vojtěchem a premiérem Andrejem Babišem bylo dlouhé, nepřineslo navýšení tarifních platů o 10%, jak chtěli odbory, ale  o pouhých 7%. Přesto to nebyl důvod, který by mě udržel v nemocnici a jak ukazují průzkumy, tak zatím ani nedošlo k navýšení počtu sester. V českých nemocnicích je kolem 85 tisíc sesterských úvazků, okolo tří tisíc sester však schází. Od roku 2010 jich přitom z nemocnic odešlo kolem 1500.

Asi mě ani nikdy nenapadlo, kolik bych měla dostat peněz, aby mě to v profesi udrželo. Je to tedy asi dost individuální. Dle průzkumu mezi mými kolegy, plat zmínil jen jeden ze tří jako důvod, který ho stále drží ve zdravotnictví a to především ve státním sektoru.

Benefity pro zaměstnance jsou teď v kurzu. Kvůli nízké nezaměstnanosti nabízejí firmy kde co, aby nalákaly nové zaměstnance a ty stávající si udržely. Dovolená navíc, služební telefon, sick days, flexibilní pracovní doba, školka či jesle, ubytování, dotovaná strava či stravenky nebo sportovní aktivity. To je jen výčet těch nejčastějších výhod, které mohou kotvit zkušené sestry v profesi. Dle průzkumu mezi mými kolegy, by výše zmíněné benefity uvítali všichni.

Je práce sestry posláním? Jsme stále v povědomí veřejnosti váženou profesí? To, že média zkreslují skutečnou podobu události, není žádná novinka. Je možné, že představy novinářů hrají úlohu v povědomí společnosti o činnostech zdravotníků. Stačí totiž jeden článek v bulvárních novinách, který se téměř nezakládá na pravdě a jsme rázem „heparinové vražedkyně“ a každý pacient v nás ihned vidí možné riziko v jeho cestě k uzdravení se. Bohužel dnes máme na starost pacienty řádně poučit s jejich právy a povinnostmi, ale už se nikdo nezajímá, jak jsou na tom práva nás – zdravotníků. Často jsem zažila neúctu a opovrhování ze strany pacientů a při mém odchodu, to byl jeden z důležitých faktorů, který hrál roli při mém odchodu z profese. Je to jeden z mnoha faktorů, které vedou k syndromu vyhoření. Často se setkávám s tímto tématem na zdravotnických internetových diskuzích.

Nejenom, že jsme napadáni verbálně, ale v posledních letech dochází také k fyzickému napadení zdravotníků. Touto zkušeností jsem si prošla i já osobně a spor se řešil dlouze soudní cestou. V podstatě to bylo poslední kapkou v mém poháru trpělivosti a přispělo to k důvodu mého odchodu z profese. Chtěla jsem pomáhat a mít svou práci ráda, ale nejde chodit do práce se strachem, co vám kdo zas zlého řekne nebo jestli se vrátíte domů k rodině živá a zdravá. Určitě bych uvítala, kdyby napadení zdravotníka bylo bráno stejně, jako napadení veřejného činitele. Myslím, že mnoho kolegů ze záchranné služby, by to jistě po svých zkušenostech uvítali. Chápu, že k některým projevům nemoci patří i strach, nervozita nebo pocit beznaděje, ale nejčastěji se k napadení zdravotníka uchýlí pacient, který naši péči potřebuje nejméně.

Ještě bych se ráda zmínila o neduzích našich nadřízených, resp. k nejvyššímu managementu v nemocnicích. Po rohlíkové aféře se ukázalo, že ani ředitel nemocnice si neváží svých sester a veřejně je zesměšňuje. Nemluvě o tom, že jsme se každý aspoň jednou setkali s šikanou nadřízených a bohužel mám pocit, že se tohle více děje ve zdravotnictví než například v sociální sféře, ve které pracují druhým rokem. Často je důvodem odchodu zkušených sester z profese, házení klacků pod nohy nadřízenými. Ať už je to v tom, že se za nás často nepostaví a nevyjadřují náš postoj k problémům na oddělení.

Je možné, že podle toho co jsem psala, jsem úplně zavrhla profesi sestry, ale doufám, že se jednou budu moci vrátit. Dle aktuálního stavu se situace ve zdravotnictví pomalu vyvíjí dobrým směrem. Věřím, že se naše zdravotnictví změní a snad tomu pomůže i organizace Nursing now a její program.

Kristýna Šindelářová, všeobecná sestra, studentka 3.ročníku FZS UJEP