Přiznání záchranáře: Chci žít!

Se svým pracovním rozvrhem se nám svěřil kolega Tomáš, zdravotnický záchranář.

Já to mám tak, že mám plný úvazek na ARO, 15 – 17 dvanáctihodinových směn měsíčně, plus mám částečný úvazek na záchrance, kde děláme dvaceti čtyřhodinové směny, ty mám 3 – 4 měsíčně. V součtu, když se to povede, mám i 25 dvanáctihodinových směn za měsíc. Je mi 27 let, nemám rodinu, nemusím se starat o moc věcí. Obdivuji ženy, které mají rodinu, např. 2 děti, mají svůj úvazek, kde těch směn mají 22 měsíčně, a musí přijít po směně domů a musí se postarat o rodinu. 22 dvanáctek se dá, ale jednou za hrozně dlouhou dobu…

Mně se dost často povede, že skončím dvanáctku v nemocnici, mám půl hodiny na přejezd na záchranku, kde musím být v 6:45 připravený na převzetí směny a strávím tam dalších 24 hodin. Je relativně fajn, když jedu z noční na ARO na záchranku, o poznání horší to je, když jedu ze záchranky, kde mám zajištěné předčasné vystřídání jiným kolegou a jedu do nemocnice. Práce na záchrance je neskutečně náročná, ale nárazově. Práce na ARO je náročná po celých 12 hodin. A už teď, v mém věku to nedávám, jsem unavený, nekoncentrovaný, dlouho pak dospávám deficit. Zrovna teď mám velkou krizi, je neděle (pro ty, kteří to budou číst později) a budu hovořit o předchozích službách.

• Pondělí denní ARO (05:30-18:00)
• Úterý denní ARO (05:30-18:00)
• Středa noční ARO (17:30-06:00), mám 30 minut na přesun na záchranku
• Čtvrtek a pátek RLP, část na LSPP (ČT 6:45 –  SO 6:45)

Skončil jsem v sobotu v 6:45, odjíždím domů, doma jsem kolem 7:30, vzbudím se v 23:30 a vzbudím se unavený. Problém je i v tom, že jsme kolegiální, tedy alespoň u nás na ARO, jsme super parta. Když kolegyně napíše, že potřebuje z nějakého důvodu vzít směnu, někdo se ochotně nabídne, někdy je to výměna za jinou směnu, jindy směna navíc.

Výměny jsou relativně OK, když nám nevznikne situace, že kvůli výměně jsem ten trpící, který má tři denní a navíc ještě noční směnu v den, kdy měl mít volno, má jeden den volna a opět nastoupí na 2 denní a jednu noční. A to je špatně, sice je to hnusné vůči staniční/vrchní sestře, které nám maximálně vychází vstříc, je to špatné vůči kolegům, ale měli bychom si říct něco ve smyslu: mám svůj úvazek a tím končím. Žádné směny nad rámec, žádné záskoky. Alespoň by vedení vidělo reálná čísla.

Nedávno se nám stalo, že onemocněly sanitárky, jak to bylo vyřešeno? Chybějící směny zajistily sestry a záchranáři… Neexistuje nabídka sanitárkám z jiných oddělení, neznají naše prostory, neví kde co je, když se něco posere, nebudou schopné reagovat tak rychle, jak potřebujeme… Když vám přijde zpráva, že je potřeba vzít směny za sanitárky, to už je moment, kdy se člověk zastaví a řekne si „do p**ele, fakt jsem studoval vysokou školu na to, abych navíc ke svému úvazku dělal práci sanitáře?

Náš systém je nastavený hodně špatně. Nelékařští zdravotničtí pracovníci jsou páteří celého systému a je zapotřebí je adekvátně ohodnotit. Nedávno jsem po podobně výživné skladbě směn jel na setkání s přáteli do Prahy, jel jsem po denní směně, kde mě kolegyně střídala o hodinu dříve, tedy strávila na ARO 13 hodin, jen proto, že je kolegiální a moc hodná, sice jí to někdy vrátím, ale i tak, musela přijít dříve, kolem 18:00 jsem byl v Praze, setkání se končilo k 23. hodině. Jel jsem domů po D5, jedu v pravém pruhu, najednou sebou trhnu, zvednu hlavu, jsem ve vedlejším pruhu a jedu na levá svodidla. Mikrospánek. Okamžitě jsem stáhl všechna okénka, pustil si hudbu na maximum a zpíval si, co to jen šlo… Zastavil jsem na nejbližší benzínce, dal si 2 kafe, skákal jako magor kolem auta a došlo mi, že si svého života vážím více, než čehokoliv jiného. Svým nadřízeným jsem tuto skutečnost oznámil.

Na záchrance brzy končím, nechám si pouze ARO, vidím tam větší význam mé práce, k čemuž jsem došel po několikadenních úvahách. Jsem člověk velice kulturně založený, chci jít minimálně 2x měsíčně do divadla, chci mít čas sejít se s přáteli, chci trávit čas s rodinou. Chci žít, a to mi náš systém úplně neumožňuje.

Tomáš, zdravotnický záchranář